Skafander a motýľ

Skafandr a motýl je malý zázrak, jelikož s takovým tématem mohl velmi lehce spadnout do klasicky uslzeného patosu obdobných snímků. Avšak nestalo se tak, tvůrci vůbec citově svého diváka nevydírají a přitom dojímají. Přirozenou cestou, bez přehrávání a především bez slzopudných okamžiků. Když už nějaký takový hrozí, tak je odvrácen nějakou cynickou duševní Baubyho poznámkou (viz třeba scéna se zapojováním telefonu, ta by bez Baubyho reakce byla prostě... vyděračská). Musím to zopakovat, Skafandr a motýl je takový malý zázrak. Krom citlivé Schnabelovy režie a velmi sympatických herců, je to díky výjimečně osobnímu zážitku. Ten stojí a padá s Kaminského kamerovými kouzly. Jeho snímání dění jakoby z pohledu hlavní postavy je nápadité, skvostné a plně se podřizující účelu, kterému slouží. Není však vše zlato co se třpytí a tak Janusz Kaminski vizuálně exhibuje i v "neočních" záběrech, což je mnohdy spíše na škodu (cesta novým autem kupříkladu). Přesto je Skafandr a motýl snímkem, od kterého by se tvůrci pohnutých lidských osudů točených na motivy skutečných událostí, mohli a měli učit. (17.02.2008)

„Mať milenku predsa nie je žiadny dôvod pre to, opustiť ženu a svoje deti.“ Mathieu Almaric (MNÍCHOV, QUANTUM OF SOLACE) je herec, kvôli ktorému bez problémov zostanem hore do polnoci, aby som si nejaký jeho film pozrel v televízii vo „filmovom klube“ v pôvodnom (francúzskom) znení s titulkami a vôbec nebudem rozmýšľať nad tým, že som si daný film mohol zohnať inak (napr. na DVD) a nemusel byť kvôli tomu do noci hore. Almaric je charizmatický človek a SKAFANDER A MOTÝĽ vychádza zo silného skutočného príbehu, keď šéf-editor časopisu Elle, kurevník Jean-Dominique 'Jean-Do' Bauby, po infarkte (v mladom veku) ochrnul a dokázal s okolím komunikovať len okom. V tom mu pomohla znalosť milovaného knižného veľdiela, „Grófa Monte Christo“ (ktorého ŽENSKÚ verziu, prenesenú do súčasnosti, chcel reálne napísať). V Dumasovom geniálnom románe vystupovala rovnako ochrnutá postava starca, ktorý s okolím komunikoval vyčerpávajúcim (ale aspoň nejakým) žmurkaním (jedno žmurknutie „áno“, dve žmurknutia „nie“). Takže ste mu mohli klásť len otázky, na ktoré sa dalo odpovedať áno/nie. Prípadne dokázal skladať vety, ale iba písmenko po písmenku: teda ste mu hovorili pomaly abecedu a ak pri nejakom písmene žmurkol, bolo to TO písmeno, ktoré mal na mysli, zapísali ste si ho, zasa ste začali s abecedou, zasa žmurkol a takto ste pomaly ale isto spolu skladali slová, až sa vám z nich stávali celé vety (takto 'Jean-Do' na lôžku „napísal“ celú knihu, neuveriteľné). SKAFANDER A MOTÝĽ je pôsobivá dráma, ktorá sa neľutuje a to je vždy super. (28.05.2011)

Neskutečně silný příběh, jehož filmové zpracování na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Efektní artové hrátky s kamerou a filtry bohužel nedokázaly zachytit nebo zprostředkovat ani zlomek Baubyho skutečných pocitů. Slyšel jsem ódy na úžasný herecký výkon Mathieua Amalrica, což příliš nechápu, neb spočíval v práci maskérů a nehybném ležení a poulení oka, takže ke hraní tu toho moc nebylo. Ale možná hlavní problém, který efektní podívanou v mých očích degraduje, je fakt, že znám skutečný příběh, a tím nemyslím jen knihu, a znám zákulisí vzniku filmu. Vím jak byli Baubyho přátelé z filmu rozladění a odmítli ho jako skutečný příběh. A to nejen pro překroucení rolí, které v jeho příběhu sehrály jednotlivé osoby. Zejména mám na mysli nechutnou glorifikaci manželky Sylvie jako obětavé, chápavé a citlivé ženy a totální dehonestaci Baubyho přítelkyně, novinářky Florence Ben Sadoun. Ve skutečnosti totiž bylo vše naopak. Zatímco manželka na něj kašlala, byla to Florence, kdo s Baubym (který mimochodem nikdy neřekl, že chce zemřít) trávil veškerý volný čas a byl s ním v době je smrti. (18.06.2015)

Jedno oko otevřené. Druhé otevřít nejde. Tělo paralyzované. Verbální komunikace nemožná. Vidět, slyšet, žít…Žít? Co je to za život poznáme skoro na vlastní kůži, kdy se ocitáme uvnitř hlavy Jeana-Dominiquea. Svět vidíme jeho levým okem, slyšíme, co si myslí, co by rád sdělil lidem, jež ho opatrují. Nemůže nic dělat a my s ním. Není to ani trochu příjemné, a ač by v zájmu ještě silnějšího efektu mohl být takto natočen celý film, stejně bychom nikdy nepochopili, jaké to je. Být vězněm vlastního těla. Julian Schnabel proto po sugestivním úvodu od striktně subjektivního pohledu sem tam upouští a dává prostor své imaginaci výtvarníka. Za nekýčovitě nádhernými výjevy odpoutané mysli spoutaného těla jsem až do konečně, definitivně a nepopsatelně osvobozujícího závěru cítil zvláštní znepokojení. Stále, nejvíce po odhalení příčiny hrdinova stavu, se vnucuje otázka „Proč?“. Proč zrovna on, proč vůbec někdo? A pocit ze všech nejhorší byl pochopitelně nejvíc egocentrický – vždyť se mi to klidně může stát taky. Kdykoliv. 85% Zajímavé komentáře: charlosina, Radko, mrksik, Martyr, ZkuKol (13.04.2009)

Po první půlhodině dokonale sestřelující a doslova zrak vymývající, ale po retrospektivách a "klasické" kameře už snímek překypující originalitou začne značně zpomalovat. Koncepcí mi to hodně evokovalo Hlas moře, které se mi líbilo o kapičku víc (možná díky Bardemovi, možná díky tragičtějšímu závěru). To však nic nemění na tom, že Kaminski je bůh a Skafandr a motýl je hned vedle Klass nejlepším cizojazyčným filmem roku 2007. S tím sepsáním knihy ale musela být dřina. [Přesná stopáž: 112 min] (13.08.2008)