Kronika jednoho léta

Dokumentární snímání cizích kultur je pro tvůrce (z hlediska prezentace předkamerové skutečnosti) mnohem přirozenější, protože subjekt pozoruje s odstupem a pohledem zvnějšku – podobně jako divák výsledkého snímku. Jak se ale vypořádat se natáčením každodenních dějů, jež nás obklopují, a zkusit je divákovi předložit ve zcela novém kontextu? Při sledování Chronique d'un été mě napadalo, jestli se tvůrci podobnou otázkou nakonec nezahnali do kouta. I přes formální hravost a zkoušení různých způsobů přiblížení se soudobým obyvatelům Paříže (anketa náhodných kolemjdoucích, zachycení pracovního dne člověka, intimní zpověď, diskuze u kulatého stolu) působí snímek chaoticky, bez výrazného konceptu, možná až jako metoda pokus-omyl. Za jednotící styl by se dalo označit vytyčení slepých uliček, ale závěrečná úvaha tvůrců o vzniklém díle pak nevědomky vzbuzuje úsměv. Příznačný, a patrně nejdůležitější, prvek filmu podle mě spočívá v jeho neustálé sebereflexi a to dokonce trojstupňové (během natáčení, po projekci aktérům a v konečné diskuzi režisérů). Chronique d'un été tak pokládá nepoměrně důležitější otázku než 'Jaký je dnešní Pařížan?', ale jaká je podstata a úloha dokumentu. (18.01.2013)

Ľudské nešťastie ( alebo, ako niektorý opýtaný v tomto dokumente parafrázovali odpoveďami typu ,,takmer šťastný,, ) v mnohých podobách. Či už ide o rasizmus, všeobecné nepochopenie, problémy v práci alebo zlé zaobchádzanie, každý jeden z nehercov je na tom rovnako. Opäť použijem výraz ,,nešťastný,, pretože o tom to všetko je. O tom, že ´´západné´´ problémy tu boli, sú aj budú. Pokiaľ sa s nimi my sami nedokážeme popasovať. Ak ste Homo Felix alebo Homo Pecuniosus tento snímok vám nedá nič, proste lebo všetko máte, ak ste však Homo Promiscuus a ešte ku tomu Homo Infelix, odporúčam sa pozrieť a zamyslieť. (29.05.2017)

Cinema vérité určitě nebude můj šálek čaje, protože podobné filmy mi prostě mnoho neříkají a nedávají. Mám dokument rád, ale popravdě mě asi více zajímají jiné dokumenty než právě tyto. Paříž tu není představena nijak zajímavě, její obyvatelstvo také ne, a myslím, že o to právě šlo. Anebo opravdu jen o zapojení člověka do filmu? (13.04.2015)

Někdy stojí za to podívat se na něco naprosto mimo mainstream. Pokud je to navíc manifest tak zásadního hnutí, jakým cinéma-vérité zajisté bylo, pak to za to stojí o to více. Kronika jednoho léta nás zavádí do Francie mezi běžné lidi, kteří jsou konfrontováni otázkou, zda jsou šťastní. Lidé jsou různí a různé jsou i jejich odpovědi, které se odvíjejí od toho, co prožili. Postupně se blíže seznamujeme s více lidmi a film se promění ve sled epizod z života účinkujících. Tu zajímavých, tu zajímavých méně. Oceňuji, jak se osobní rozhovory dotýkají obecnějších problémů, jako byla válka v Alžíru či rasové problémy ve Francii. Líbila se mi i poslední scéna, kde jsme svědky bezprostředních reakcí účinkujících na celý film, který právě zhlédli. A závěrečné úvahy samotných tvůrců jsou jen třešničkou na dortu. Po formální stránce se jedná o skvost, po stránce scenáristické to místy dost vázne a nudí, takže lepší průměr až mírný nadprůměr, to je Kronika jednoho léta. (03.04.2012)

Jeden z najznámejších filmov Jeana Roucha (lebo označeného ako manifest cinéma vérité) natočeného spolu so známym sociológom Edgarom Morinom zachytáva náhodne oslovených Parížanov počas letných dní. Skrytý režisér na začiatku filmu osloví ženu, pracujúcu v oblasti marketingového prieskumu trhu, aby chodila medzi ľuďmi s otázkou „Ste šťastní?“, Postupne sa odhaľuje spektrum odpovedí chodcov rôznorodého vekového, či majetkového statusu. Spovedaní sa neskôr stávajú spovedajúcimi, od jedno vetných odpovedí na krátku otázku film prechádza ku konkrétnejšiemu popisu niekoľkých ľudí. Sledujeme životné epizódky, drobnosti bežného dňa robotníka, nešťastnej mladej Talianky - alkoholičky, študenta, manželov, cestovateľov po krajinách. Od základnej otázky sa odvíjajú napr. úvahy o stave spoločnosti, historka lezenia rodinky po skalách, desiata v továrni. Na záver je skupinka aktérov konfrontovaná s výsledkom na ktorom sa sami podieľali a to bezprostredne po ukončení projekcie filmu na plátne. Zaujímavý čiernobiely film, s miestami prílišnou improvizáciou, s niekoľkými scénami pripomínajúcimi hraný film (spomienky na genocídu), vyslovuje množstvo podnetov o komunikácii, o vzťahoch, životných pocitoch. Prílišná ukecanosť filmu, nie celkom zodpovedajúca rytmu plynutia obrazu je to, čo mi tentoraz pri Rouchovi chýbalo k dokonalému zážitku. (04.03.2005)