Domino

Zatiaľ čo v Man on Fire sa ešte dalo hovoriť o vyrovnanosti medzi dôrazom kladeným na príbeh a jeho formálnym spracovaním, tak v Domino zachádza Tony v užívaní svojej epileptickej, vizuálne prefiltrovanej hyperdynamickej montáži záberov oveľa ďalej až do sféry pózerstva. Film je jedným dlhým videoklipom, zbesilo striedajúcim lokácie, farby ako aj zvukové podfarbenie. V totálnom područí vizuálnej opulencie je žiaľ príbeh, ktorý nemá šancu zviazať formálne besnenie, ale práve naopak, je ním trieštený a prekombinovaný. Výsledkom je na audiovizuálne receptory búšiaca kanonáda rôznorodého štýlu a výpovednej hodnoty, ktorej lacnosť a povrchnosť sa naplno prejaví v záverečnom, zlyhavajúcom snažení zviazať príbeh do hlbokomyselnejšieho celku. (21.10.2005)

Dvouhodinový videoklip, který místo aby vyprávěl, tak jen diváka mate. Střih je snad ještě rychlejší než u Michaela Baye, ale proč? Tony Scott se v šedesáti utrhl z řetězu jako snad nikdy - škoda, že jsem si Domino neužil tak jako on. Takhle je to pěkně nafouknutá ale pořád jen bublina, na kterou bych okamžitě zapomněl, kdyby mě z ní nebolely oči. :o) (28.10.2006)

… aneb kterak jsem se stal epileptikem a ještě si to náležitě užil. Tony Scott se rozhodl udělat dvojhodinový videoklip. A ten se mu povedl na výbornou. Stylizované až na samou hranici únosnosti, ale naštěstí ne za ní. Být citlivěji sestříhán (v rámci stopáže, nikoli střihu jako takového), tak mohl být výsledek ještě lepší. (13.08.2006)

Fyzická nevolnost. Má-li tohle být směr, kterým se Hollywood vydá v budoucnosti, velice rád mu dám sbohem. Mě ten film přišel pokrytecký až hanba, nezajímavý a místy až směšně rozbředlý. Jeho (pro mě) sporné formální kvality jsou mi tedy dost ukradené. Několik světlejších momentů, které mi pomohly tuhle zběsilost snést a dodívat do konce - záběry na Keiřin zadeček, charizma Mickeyho Rourka a cameo Toma Waitse, jehož scéna byla moc pěkná právě proto, že působila jako z úplně jiného filmu...20% (26.05.2008)

Keiru chci za jiných okolností vidět i v nesledovatelných nesmyslech, ale tady bohužel selhává ve všech směrech. Nevěrohodně tvrdí situaci, nevěrohodně střílí a vzhledem k nesmyslně vychtěné stylizaci dokonce i nevěrohodně vypadá. Terč netrefil ani Tony Scott, který si asi výtky týkající se jeho přílišné vizuální vyměklosti (rozuměj občasnému racionálnímu střihu) u Muže v ohni vzal příliš k srdci. Rozklepaná kamera a plno filtrů či zoomů jsou sice prima nápady, ale aby mě bolely oči i při záběru na zlatou rybičku, to je pro mě nevítaná novinka. Nebýt Christophera Walkena, šel bych klidně ještě níž, protože tohle je místo slibovaného trháku naprostá křeč, u které jen kroutím hlavou a nechápu hlášení o postmoderně. (07.03.2006)