Casablanca

║Rozpočet $950,000║Tržby USA $10,462,500║Tržby Celosvetovo $10,715,072║ Príbeh je zostavení z jednoducho poskladaných životných úsekov ale pre jeho výhodu je zahraný prvotriedne aj keď sa takmer celý dej odohráva len v interiéroch baru v Casablance. /85%/ (19.03.2008)

Po prvním shlédnutí je Casablanca přesně taková, jakou jsem ji chtěl mít. Na světový konflikt nahlížející zas trochu jinak, protkaná jemným humorem, obsazená legendární dvojicí (která si svůj status skutečně zasloužila) a prosycená mile kýčovitým, sentimentálním odérem. Nečekal jsem však geniální dialogy, nezapomenutelnou scénu v baru, kdy Francouzi doslova přezpívají roztahující se nácky a nevyhnutelné, dramatické zakončení. Casablanca žije dál. Aspoň pro mě. 90% (06.09.2009)

"Play it once, Sam. For old times' sake." Mám za to, že Stříbrné plátno mělo jen zřídka kdy tu čest zvěčnit ženu tak krásnou jakou byla právě Ilsa Ingrid Bergmanové. Zásluhu na tom měl jak černobílý materiál filmu, který byl schopný své hvězdy odstřihnout od reálného "barevného" světa tam venku a zároveň je obklopit jistou aurou nedosažitelnosti, tak samotní tvůrci filmu, kteří dokázali hrou světel a stínů vykouzlit na tvářích hereček pohled osudové ženy či úsměv anděla. Cigareta v koutku úst, sklenice Brandy, bílé sako a řada suchých hlášek. To je drsný a zdánlivě cynický Rick, jenž se stal pro H. Bogarta asi jeho nejslavnější postavou. Prototyp nezkrotného tvrďáka s velkým srdcem. Je zcela pochopitelné, že postava Ilsina manžela je ve stínu ústřední dvojice. Právě proto jí patrně režisér, ve snaze vysvětlit proč ho Ilsa tolik obdivuje a nevpadne Rickovi do náruče hned po prvním shledání, také věnoval emocionálně nejsilnější scénu celého filmu. V ní Laszlo hrdinsky strhne hosty v Rick's Café Américain k tomu, že přezpívají svou Marseillaisou německé vojáky, notující si Wacht am Rhein. Vrcholně dojemná scéna u níž si ani neodvažuju pomyslet, jakým způsobem na ni museli reagovat diváci (psal se rok 1942!!) sklíčení hrozbou z neustále se rozpínajícího nacistického Německa. Proč je dodnes "Casablanca" neutuchající kultovní fenomén? Možná proto, že se s každým dalším zhlédnutím filmu intenzita zážitku jen zvyšuje (odzkoušeno). Nebo že jde o nostalgickou vzpomínku na film z doby, kdy postavy své emoce netlumily, ale dávaly je (jistě, kýčovitě, ale za to) krásně odzbrojujícím způsobem najevo. A nejspíš je to díky nespočetně citovaným, skvěle a svižně napsaným dialogům a hláškám. Jedno je jisté, "Casablanca" nás přežije všechny. (01.11.2004)

(1001) Když velmi slavný a kultovní film běží půl hodiny a pořád se tam nestala jediná věc, která by mě zajímala, tak je skoro jisté, že mě nebude zajímat ani zbytek filmu. Film stojí na dialozích a zápletce a ačkoliv to tak při prvním pohledu nevypadá, mohl by se odehrávat kdekoli a komukoli. Nevidím v něm osobní kouzlo ani přílišnou touhu pracovat s podprahovými významy situace. Žádná chemie mezi postavami je poslední hřebíček do rakve. Protože když někdo definuje osudovou lásku několikavteřinovým výletem po lodi a pár přípitky, není v tom nic, čemu bych já mohla rozumět. Samozřejmě kromě geniální vágusovské parodie finálního aktu, kterou provozují v Červeném trpaslíkovi. ("Na řečičky nejsem, holka, ale vím jistě, že problémy dvou slizek a jednoho androida nejsou v tomhle bláznivém kosmu důležité.") Bitva písní mě ovšem rozplakala. (15.06.2015)

Švédka Ingrid Bergmanová, Angličani Claude Rains a Sydney Greenstreet, Němci Conrad Veidt, Peter Lorre a Hans Heinrich von Twardowski, Ital Paul Henreid (hrající Čechoslováka s maďarským jménem), Francouzi Madeleine Lebeau a Marcel Dalio... a mnozí další pod vedením maďarského režiséra Manó Kertésze Kaminera. Co může být hollywoodštější klasikou? Papírem šustící romance, která si díky osudu stala něčím mnohem víc. Snad právě pro ten paradox, jakým se exulanti zamíchali do příběhu o exilu. (04.02.2009)