Pilát Pontský, onoho dne

"Je jen jediný začátek: vidět v lidech dobro." Bulgakův apokryf o římském prefektu Pilátu Pontském a jeho špatném  svědomí v podobě potulného filosofa Jošua Hanukrihoje poněkud pokřivenou variancí na biblický příběh. Jako by v něm skoro vše bylo jinak, než jak známe z Bible. Jošua si Pilátovi stěžuje, že Matouš při zapisování jeho výroků překrucuje jejich obsah, a ten sám se snaží Jošuu po jeho odsouzení zabít, aby jej tak zbavil utrpení na kříži. Jidášova sebevražda byla ve skutečnosti vraždou objednanou samotným Pilátem, který se ani takto nedokáže zbavit zlého svědomí za to, že odsoudil na smrt nevinného muže... Tohle televizní zpracování Bulgakova stojí bezesporu na skvělém hereckém výkonu Luďka Munzara v roli Piláta. Kolem něj se točí celá řada dalších výborných herců (Vetchý jako Jošua, Šťastný jako Jidáš, Hanzlík jako Matouš  další), ale Luděk Muzar je jen jeden. A ačkoliv se Oldřich Daněk tentokrát nemohl spolehnout na kdovíjakou výpravu, spolu s výbornými herci vytvořit velmi kvalitní inscenaci. (04.03.2023)

Uznávam, že bol dobrý nápad adaptovať iba časť Bulgakovovho románu pre potreby televízie. Uznávam, že Luděk Munzar, Jaromír Hanzlík, Ota Sklenčka a ďalší boli dobre vybraní a tiež sa dobre zhostili svojich úloh. Uznávam, že problém s dekoráciami mohol mať finančný dôvod. Napriek všetkému uznaniu nemôžem dať viac ako tri hviezdičky, pretože okrem zaujímavého rozprávania sa prakticky nič viac nedialo. A v takom prípade ja radšej siaham po Bulgakovovi. (10.05.2011)

Inscenace Oldřicha Daňka jsou důkazem, že hlavní myšlenka, umění dialogu a prvotřídní herci stojí nad veškerou nákladností zpracování, efekty a jiné berličky (alespoň v mém případě určitě). Zde si Daněk z Mistra a Markétky vybral tu intimnější dějovou linii a natočil nadčasovou úvahu o lidském svědomí. (17.09.2012)

Dramatická díla mají nejrůznější osudy: některá ve své době zazáří a pak zhasnou, jiná naopak pochopí až následující generace. Dvacáté století přineslo ještě další "časovou smyčku": díla, v době svého vzniku zakázaná, která se realizují a mohou tak promlouvat k lidem až za celá desetiletí, jsou z hlediska recepce ovšem nejriskantnější. Jeden ze zakládajících televizních autorů a dramaturgů Zdeněk Bláha napsal scénář hry už v roce 1968 a reagoval v ní na tragické události srpna téhož roku a retušoval ji v předtuše přicházejícího dusna normalizace raději historickou látkou (postavenou na motivu Bulgakovova románu Mistr a Markétka), na které chtěl demonstrovat problémy své doby. Pilát Pontský je tedy zosobněním zla, které nelze pojmenovat a zbabělosti, z níž se nedá uprchnout. Bláha samozřejmě danou situaci v několika okamžicích přesahuje, mluví-li například o tom, že "každá moc je stejně násilím na lidu"; základ ovšem zůstal neměnný: boj o hodnotu pravdy, morálky, statečnosti a zbabělosti. Řetěz násobené inspirace legendární látkou tu prochází od biblických pramenů přes Bulgakova a Bláhu až k Oldřichu Daňkovi, který se po letech převážně autorských projektů vrátil ke své původní profesi. Hru inscenoval v rychlém tempu, s dynamickým střihem a v kulisách, které tentokrát dílu svou vzdušností a ryzí účelovostí prospěly. Troufám si tvrdit, že to byla profesionálně jedna z vůbec nejlepších Daňkových režií, čímž ovšem nechci snižovat hodnotu jeho mladších i starších děl. Dominující hodnotou této televizní inscenace zůstává mimořádná Munzarova kreace v roli Piláta Pontského, kterého pojal jako zoufalého muže, zmítaného v nesnesitelných duševních i fyzických bolestech, uvědomujícího si osudný omyl, jehož se pro svůj klid a pohodlí dopouští. Úlohy hodné klasického repertoáru tu po delší době získali i další; vedle herců starší a střední generace (Hanzlík, Švehlík, Zahajský, Sklenčka, Doležal a další) tu výborně zvládl svůj nejednoduchý part mladinký Ondřej Vetchý. Dnes by byla podobná látka pojímána zřejmě krvelačněji, s minimem historických reálií, spíše s průhledným důrazem na otřesnost a běsnotu doby, o níž má vypovídat. To ovšem nijak nebrání dodatečnému ocenění této komorní televizní inscenace, která se zvláště dnes jeví malým svátkem. (18.09.2010)

Excelentní Munzar coby Pilát, který je zde zpodobněn jako muž, co dohlíží důsledků činů vlastních i cizích. Pokusí se soudu s jedním pomateným pouličním filosofem využít v osobním sporu s veleknězem Kajfášem, ale i když dosáhne svého cíle, svého podílu na věci se nezbaví. Dobrá látka, ale já osobně bych dal přednost apokryfu Čapkovu, konkrétně tomu nazvanému Pilátovo krédo: "Když jsem s ním mluvil, viděl jsem, že za nějaký čásek budou jeho žáci křižovat jiné; ve jménu jeho jména, ve jménu jeho pravdy budou křižovat a mučit všechny jiné, zabíjet jiné pravdy a zvedat na ramena jiné Barabáše. Ten člověk mluvil o pravdě. Co jest pravda? Vy jste divný národ, který mnoho mluví. Máte samé farizeje, proroky, spasitele a jiné sektáře. Každý, kdo udělá nějakou pravdu, zapovídá všechny ostatní pravdy. Jako kdyby truhlář, který udělá novou židli, zapovídal sedět na ostatních židlích, které kdo udělal před ním. Jako by tím, že se udělá nová židle, byly zrušeny všechny staré židle. Konečně je možno, že nová židle je lepší, krásnější a pohodlnější než ty ostatní; ale proč, u všech všudy, by si člověk unavený nemohl sednout na kteroukoliv mizernou, červotočivou nebo kamennou židli? Je unaven a zlomen, potřebuje oddechu; a tu vy ho zrovna násilím taháte ze sedátka, na které klesl, aby se přestěhoval na to vaše. Nechápu vás, Josefe." (16.08.2016)