Desať Božích prikázaní

Tříhodinový, rozplizlý, patetický kýč o věřících pro věřící. DeMille se monumentalitou scén patrně snaží zakrýt absenci originality či jakékoli invence. Jeho zpracování Exodu je tak dokonalé a věrné, že tím film ztrácí veškerou přitažlivost spojenou s očekáváním. Režisér sice umně rozhazuje místy podařenými trikovými scénami, ale ty se ve finále ztratí v záplavě zdlouhavých a tematicky repetitivních záběrů na Mojžíše okouzlujícího, kráčejícího, Nefretiri objímajícího, plazícího se, kázajícího, objímajícího pro změnu Sephoru a od polovina až do konce filmu bohem osvíceného = tupě hledícího a dementně hovořícího. Nejzajímavějším zážitkem pro mě zůstává sugestivní vřískot Egypťanů při vyvražďování prvorozených (je super, že se v tomto případě snad ani nedá spoilerovat) a vynikající Vincent Price v malé roli Baky. Zapomněníhodné. (29.12.2009)

Film s příchodem přestávky výrazně mění polohu. Zatímco první část je hollywoodským velkofilmem klasické éry (přestože ke geniálnímu Benu Hurovi jen vzhlíží), v části druhé je až příliš akcentovaná starozákonní věrouka. Nevadí mi filmy s jednostranně orientovanou náboženskou tematikou (dnes už se něco takového netočí, protože doba se ubrala jiným směrem a navíc by kdekdo měl plnou hubu nedostatečné vyváženosti), nicméně postava Mojžíše je od setkání s Bohem na Sinaji neuvěřitelně plochá a slouží již jen k deklamování pohrůžek a prorockých frází. Nejsem dopodrobna seznámený s textem Bible, ale je až příliš znát, kde se filmaři opírali výhradně o ni. V útržcích vyznívá film až neuvěřitelně heslovitě. Rovněž nekompaktně působí absence nadpřirozených úkazů v první části a jejich samozřejmost v části druhé. Přesto se jedná o monstrózní projekt hodný vidění, zejména pro příznivce dlouhých historických eposů. (665., 1. VIII. 2011) (03.08.2011)

Popravdě jsem docela váhal, jestli se do toho málem čtyřhodinového eposu mám pustit, navíc když biblické spektákly, které jsem dosud viděl, byly celkem dost nekoukatelné. Ne tak Desatero přikázání, ve kterém se dobré střídá se skvělým a jen málo stačí k tomu, aby to bylo za pět hvězd. Navíc tenhle film není ani tak o křesťanství, ale o Židech. A plešoun Yul jako Ramses je skvělý! (29.10.2011)

Musím přiznat, že se mi tyto poněkud dosti idealizované velkofilmy s křesťanskou tématikou, natočené v padesátých letech v Hollywoodu velmi líbí. Řadím ho někde mezi Ben Hura (3.75 hvězdy) a Quo vadis (čistokrevných 5). Posledního jmenovaného sice nedosáhl ( a dost pochybuju, že se to někdy něčemu povede, alespoň v mém žebříčku), ale oproti Ben Hurovi jsem se tak šíleně nenudila a nebylo tam ani tak "přehestonováno". Klad krásných dívek - Siphora, její sestry, Nefertari nebo i ta vyvolená od Jozua (co později porazil Jericho - což tady ve filmu teda nebylo). Co se týče mužských rolí i ty byly ucházející, v čele s dobře hrajícím Brynnerem (Ramese II.) a velmi obstojně vypadajícím Johnem Derekem (už zmíněný Jozue), ani ten Heston ( Mojžíš) mě tady tak neiritoval. Zaregistrovala jsem rovněž někdejšího představitele Marka Antonia z Kleopatry (1934) a Richarda z Křižáků (1935) Henryho Wilcoxona, a vida, když neměl být nosným pilířem filmu, tak taky nic nepokazil. Skutečnosti, že se Mojžíš v dětství a mládí cítil jako Egypťan bych věřila, výchova občas dokáže divy. O tom triumphu nad Etiopií by se sice dalo polemizovat, ale taky to bylo možné. Líbilo se mi, jak si film poradil s Mojžíšovým vztahem k egyptské matce i kultivované naložení s trestem pro ty, co se zpronevěřili Bohu a jeho přikázáním. Na druhou stranu musím přiznat, že novější zpracování bylo mnohem, mnohem realističtější, ale stejně se mi právě tohle líbilo... Jen jedna připomínka, vůbec neodpovídá tomu, co víme z jiných zdrojů o faraonu Ramesovi (Ramsesovi) II. a obávám se, že za něj k Exodu vůbec nedošlo...:-)) (11.06.2012)

Dvě poznámky: Desatero samozřejmě vznikalo desítky let předtím, než do filmu vtrhly realistické digitální triky. Obří davové scény se točily tak, že se postavily gigantické dekorace (mnohdy následně použité ještě v dalších filmech) a před nimi pobíhali statisté v tisícových počtech. Říkám to proto, že tyto scény vypadají i po desítkách let často LÉPE, než epické kamerové přelety přes záplavy CGI klonů. No a pak jsou tu triky, nad nimiž se musí každý filmařinou oblouzněný nadšenec rozplývat - přestože už dnes nemají moc společného s přesvědčivostí, je na každé jejich sekundě vidět, jak bylo náročné je vyrobit a nakolik pečlivě jsou implementovány do scény. Zásadní scéna Desatera, kdy se rozestupuje moře, je monumentální a působivá dosud. (18.12.2014)