Desať Božích prikázaní

Přímočará velkofilmová adaptace mojžíšovské story, ke které není potřeba odříkávat desatero každý večer před spaním, ani si s ním klepat o čelo, nýbrž se dá užít i nezaujatě jako taková skoropohádka. Hlavní hrdina byl sympatičtější jako udatný egyptský dobyvatel než jako Bohem vymytý zarostlý spasitel, ale co se dá dělat... (11.02.2013)

Dvě poznámky: Desatero samozřejmě vznikalo desítky let předtím, než do filmu vtrhly realistické digitální triky. Obří davové scény se točily tak, že se postavily gigantické dekorace (mnohdy následně použité ještě v dalších filmech) a před nimi pobíhali statisté v tisícových počtech. Říkám to proto, že tyto scény vypadají i po desítkách let často LÉPE, než epické kamerové přelety přes záplavy CGI klonů. No a pak jsou tu triky, nad nimiž se musí každý filmařinou oblouzněný nadšenec rozplývat - přestože už dnes nemají moc společného s přesvědčivostí, je na každé jejich sekundě vidět, jak bylo náročné je vyrobit a nakolik pečlivě jsou implementovány do scény. Zásadní scéna Desatera, kdy se rozestupuje moře, je monumentální a působivá dosud. (18.12.2014)

Viděl jsem obrovskou spoustu všech možných adaptací Exodu, minimálně desítku Mojžíšů, ale na Charltona Hestona nedám dopustit. Určitě film působí jinak na ateisty, jinak na křesťany a už úplně jinak na židy, ale svoji sílu a působnost bezesporu pořád neztrácí, ať se na něj díváte slavíce Pesach, Vzkříšení anebo jenom tak. (24.03.2005)

Mám dojem, že DeMille už novou verzi točit neměl, možná produkovat a svěřit projekt někomu mladšímu s čerstvějšími nápady, protože to hlavní, co film ubíjí a působí jeho předčasné stárnutí, je nesnesitelná divadelnost, statičnost a neschopnost odpoutat se od prvního filmu. Heston je jako Mojžíš výtečný, rozestoupení moře fantastické, ale rozpaky přetrvávají. (06.03.2011)

Klasický americký velkofilm své doby, nicméně ve srovnání s  jinými (Kleopatra, Ben Hur..) až příliš sevřený biblickou schematičností a divadelnickou pózou. Přitom první část příběhu  s Mojžíšem jako princem egyptským si určitý nádech lidského příběhu ještě drží. Jakmile ale promluví hořící keř, je po legraci. Jak totiž známo  monoteisté nemají obecně smysl pro humor , moralizují a  sex provozují jen za účelem plození dětí, a  to je prostě materiál, z něhož se nedá připravit příběh, který by chytl za srdce.   Jahveho  kouzla ale rozhodně potěšila a pobavila, kobra žere kobry, deset ran egyptských, hořící tornádo i rozestoupené moře, to už dneska neumí ani Copperfield, to se musí ocenit.  Čtyři hodiny za čtyři hvězdy (09.10.2023)