Veronika Marsová

1. série - 85% - A long time ago we used to be friends. Moje věčně unikající fata morgana. Že jsem ji nakonec dostihl až po třicítce mi přijde jako ironie, protože jiné teen fenomény, byť o něco starší (Dawson's Creek, Roswell), znám více než dobře a třeba takový One Tree Hill, který vyrazil mezi televizní konkurenci jen o rok dříve, dodnes považuji za vrchol nejen žánru. Kdyby se ke mně dostala ve správný čas i Veronica, mohlo jít klidně o nejlepší seriál mého života, přesto jsem si první seznámení užil až neuvěřitelně. Chová se totiž na dobu vzniku až překvapivě devadesátkově a zároveň fascinuje tím, že předběhla dobu. Nápadité i obyčejnější zápletky bez problémů kombinuje s dlouhodobými linkami, z nichž některé s klidným svědomím nechá spát třeba půl sezóny - a o to triumfálněji se k nim ve výsledku vrací. Rob Thomas byl zkrátka novátor a já až po letech doceňuji, jak je možné, že má fanklub Kristen Bell dodnes takovou sílu. Se zpožděním dobrých deseti let také začínám chápat, proč svého času znělo napříč fandomy a seriálovými fóry jméno Jasona Dohringa, a to navzdory tomu, že mě herecky zdaleka nepřesvědčil a všechno bohapustě nechává odehrát svoje přirozené charisma a rošťácký výraz. Herecky jde o vůbec roztomilou sebranku, protože i důležitější charaktery (Duncan, Wallace) jsou minimálně v úvodu zahrané přinejlepším úsměvně, ale o to víc mě baví jak nadšení všech zúčastněných, tak obsazení vedlejších rolí. Zatím se snad nenašla epizoda, ve které by se neobjevil host, kterého znám z jiného seriálového počinu a ve Veronice se jenom nesměle oťukával. Nejvíc potěšil v malé roli můj oblíbený gauner Theo Rossi nebo matadorka Alyson Hannigan. A když pak vezmu celý seriál kolem a kolem, ničí mě už teď, že zůstalo jen u tří případů. 2. série - 85% - I thought our story was epic, you know, you and me. Spanning years and continents. Lives ruined, bloodshed. EPIC. Když jsem říkal, jak mě mrzí, že se dočkám jen tří regulérních sezón a tím pádem tří případů, netušil jsem, kolik linek dokáže do jediného roku scenáristický tým napěchovat. Autobus, kóma, krysa, děti, Jackie, Terrence, Woody, Gia, chlamydie, finanční podvody, zakrývání stop, gangy, FBI, útěky přes hranice, podcasty, zvraty v soudních rozsudcích, nevlastní rodiče, vlastní rodiče a spousta hormonů v pouhých dvaadvaceti dílech? Zlaté "previously on", protože v těch desítkách stop, které někdy vedou do dokonale slepé uličky a jindy se triumfálně slijí v příhodně padnoucí vysvětlení, bych se býval ztratil snad na samém začátku. Tu kombinaci tajemství, sarkazmu a v pravý čas přišpendleného melodramatu nemůžu než obdivovat, jakkoli je občas vedlejších postav a linek, které si zabírají hromadu prostoru (Wallace chvíli div ne jako samotář, jindy jako všudypřítomný donchuán), přece jen moc. 3. série - 85% - Why bother with something not good just because it's something? Dlouho to vypadalo, že se změnou prostředí přišel i zdánlivě nevyhnutelný kvalitativní krok dolů, ale jednalo se naštěstí jen o první story arc. Násilník na vysoké je sice zdánlivě vděčné téma, ale snad i vlivem silného návalu nových postav, kde ty původní jen ztuha hledají svoje místo, působil poněkud vynuceně. Symbolicky s nervy drásajícím rozuzlením případu a začátku (vražedného) případu nového je zpět nejen stará dobrá Veronica, ale co se týče napětí, hereckých výkonů Kristen Bell nebo dokonalých sarkasmů (Logan, Mac) či dialogů (Veronica a Keith), jedná se k mému překvapení o jasný vrchol seriálu. Škoda, že tenhle do poslední nitky komplikovaný uzel nebyl rozmotán až v posledním díle a poslední záhada tak sice svého rozřešení dojde, ale na malém prostoru působí téměř až nepatřičně. V neposlední řadě pak musím říct, že když jsem celé dlouhé roky odmítal Veronicu kvůli tomu, že nikdy nedostala řádný konec, měl jsem pravdu. Finále je sice nabité událostmi či poněkud nečekanou (ale nikoli nevítanou) nostalgií po samých začátcích, zároveň ale k nějakému úplnému rozuzlení nejen nedospěje, ona k němu ani nevykročí. Melancholická nálada samozřejmě subžánru so-cal noir sluší, ale zůstat tehdy jako divák na dlouhé roky viset právě v letním dešti, to by pro mě byl až nesnesitelný očistec. Veronica Mars (2014) - 80% - People say I'm a marshmallow. Na snímek, který původně měl být na koleně dělaným dárkem pro fanoušky až neuvěřitelně precizní práce. Rozhodnutí rozvinout případ v období kolem školního srazu sice považuji za nešťastné, protože se motá kolem postav, na které nikdo moc nevzpomíná - a ti praví přihrávači Wallace, Mac a Weevil mají (tak jako v každé velké zápletce) roli jen symbolickou, ale osobní rovina funguje dokonale. I přes až překvapivě bohatou účast Pize, který mi nikdy k srdci nepřirostl. Snad právě proto je ale natolik do očí bijící, kdo že byl pro Veronicu vždy tím pravým a s kým ji drtivá většina diváků vždy bude chtít vidět, přestože analogie s další dávkou drogy působí překvapivě přesně. Jak řekl sám Jason Dohring, "higher highs, lower lows". V podobě minisérie by vše fungovalo asi ještě o chlup lépe, ale věřím, že sedm let po zrušení seriálu jako takového musel tenhle bonbonek působit jako živá voda pro všechny Marsmallows. 4. série - 70% - Sympaticky balancující na hraně odlehčené pátračky z dob klasického seriálu a dospělých nálad filmu, naštěstí většinu času v prvním případě i díky novým přírůstkům (Matty je zlato) nebo pohledům do minulosti. Přestože jsem ale třetí sérii maratonoval jen pár desítek hodin před nečekaně časným zveřejněním nových epizod, někteří z těch, kteří si cameo role střihli, zestárli natolik, že jsem se až po nějaké době mohl plácnout do čela a chápat souvislosti. Tím spíš jsem ale za tolik (mnohdy skutečně nečekaných) návratů rád. Škoda ale, že se tak děje v příběhu, který si musel vypůjčit i tak otřepané propriety, jakými jsou mexické kartely nebo politický kandidát, které se pravidelně objevují snad v každé procedurálce posledních dekád. Narušuje to (a bohužel neodůvodněně) parádní pocit, který jinak z Neptune, jakožto místa krásného i nebezpečného, pořád vyzařuje plnou silou. Velké díky proto za soustředění se na nejoblíbenější tři charaktery. Špíčkování mezi Veronicou a Keithem je totiž snad ještě čistším komediálním zlatem a vztah s Loganem zase dospěl do bodu, kdy řešené problémy jsou vážně problémy a ne jen melodrama. Klidný Logan s vyzrálou tváří Jasona Dohringa je perlou, kterou jsem čekal a které se mi dostalo v ještě větší než myslitelné míře. Návrat je to tedy téměř s plnou parádou, byť Rob Thomas za ty roky ztratil onu lehkost, se kterou vytahoval z rukávu jednotlivé zápletky a zvraty a i to je důvod, proč je revival o krok slabší než školní sezóny. Co se týče finálového (a v emocích opravdu dokonale fungujícího) dílu, kroutím i několikátý den po zhlédnutí bezradně hlavou. I po opadnutí prvního vzrušení a vysvětlení, proč se muselo stát to, co se stalo, uvedené důvody neberu a nechápu. Jak mi byly záměry hlavního tvůrce vždy sympatické, za pět minut dvanáct s ním kontakt ztrácím. (03.01.2019) (menej) (viac)