My Fair Lady

Při posuzování díla jde o vždycky o projevení vlastního názoru. Tato pravda, prostá ve svém vyjádření a nepůvodní ve své podstatě, se ovšem neobejde bez některých korigujících maličkostí. Patří mezi mě znalosti základních reálií, přehled o možnostech, které nabízela doba, atd., atd. ,atd. Odpustil bych si toto extempore, kdybych nečetl některé ohlasy na klasiku žánru, kterou MY Fair Lady nepochybně je. Tvořivost tohoto hudebního díla oceníme o to víc, známe-li jeho divadelní předlohu, Shawův PYGMALION. V hollywoodském lesku proti všemu očekávání nejenže nezanikla hořká sociální nota tohoto irského fabiánského socialisty, ale naopak - byť osvobozena od své hořkosti - se rozzářila do duhových melodií dnes klasických melodií nesčetných hudebnch čísel. Roztomilá starosvětskost, do které tak lehce vplula i mladší z obou Hepburnových, poněkud posouvá výchozí polohu LADY do shovívavější optiky středních vrstev, ovšem v americkém úsměvném posunu. Ďábelskost, se kterou je potrestán příživnický Doolittle, je přímo démonická: úpět pod tíhou přiměřené renty je trest horší všech vězení - právě v onom duchaplném úsměvu, v jehož znamení se celý muzikál odehrává. V českém prostředí se obě díla dočkala cenných ohlasů: mimo starší film FALEŠNÁ KOČIČKA s Věrou Ferbasovou a Oldřichem Novým, který je ovlivněn ještě PYGMALIONEM, je to nedoceněný moravský muzikál Stanislava Moši MY FAIR LADY (ze Zelňáku). V obou případech šlo a jde o inscenace přijímané s mimořádným diváckým a návštěvnickým ohlasem. Co více říci o díle, jehož nadčasovost oslovuje neustále další a další generace nadšených obdivovatelů? (10.02.2008)

Příšerná příšernost, příliš dlouhé, statické a už ve své době neuvěřitelně zastaralé. Samotný muzikál má sotva dva zapamatovatelné hity, Cukorova filmová verze je jen platforma pro lingvistickou exhibici Audrey Hepburn a Rexe Harrisona. Mnohem radši vzpomínám na nastudování v HDK blahé paměti s Blanarovičovou, která za svou Doolittlovou získala Thalii. (18.12.2021)

(1001) Když já prostě nechápu smysl (pointu) klasických filmových muzikálů. Nebo možná konkrétně tohoto filmového muzikálu, který se zdá být otrockým převodem divadelní hry na plátno a na filmové vyjadřovací prostředky zvysoka kašle. Dál nechápu písničkovou/zpěvovou míchanici - Higgins a Pickering ve svých "zpívaných" partech civilně mluví, Líza a Freddy jsou předabovaní profesionálními zpěváky, kteří exhibují neústrojnými stylizovanými trylky, a otec Doolittle předvádí jednoduchý šumařský zpěv. Pokud si hrajeme na stylizovaná čísla (Ascot v provedení jednoznačně vede), proč jsou tam hudební čísla sestávající z toho, že Higgins pět minut chodí po své knihovně nebo Freddy sám stojí pět minut na ulici? A když už jsme u toho, vážně jsme potřebovali slyšel velmi nabobtnalou svatební píseň otce Doolittlea a sledovat jeho nevinné dovádění s nevěstkami? Začlenění jeho dějové linky nechápu asi ze všeho úplně nejvíc, pravděpodobně ze stejného důvodu, z jakého jsem nebyla schopná dočíst "Dobrý člověk ještě žije" od Romaina Rollanda. Respektive nejspíš rozumím tomu, proč ho do své hry zařadil G. B. Shaw, ale film sociální kritiku používá jenom jako další papundeklovou rekvizitu neangažovaného spektáklu než jako opravdický příspěvek ke společenské debatě. O čemž ostatně svědčí i to, že největší kontroverze vyvolalo "vystrnadění" Julie Andrewsové z její broadwayové role slavnější Audrey Hepburn. Já na celém filmu považuji za nejcennější to, že Líza sama se rozhodne za profesorem přijít, protože chce zlepšit svůj život. I proto mě mrzí, že film samotný se k postavě dívky chová stejně jako Higgins, považuje ji za nejzářivější chloubu své práce, ale největší pozornost věnuje všemu kolem, jenom ne jí. Velká část její proměny se odehrává mimo záběr. Místo vyjádření svých pocitů skrze nové schopnosti, které v sobě objevila, dostaneme záběr, jak strojeně schází ze schodů, je nastrojená a muži na ni zírají. V přístupu k hlavní hrdince mi tedy film přijde hodně "předpotopní". Jiní filmaři ve stejné době o vztahu muže a ženy prezentovali filmy jako Onibaba, Hnus, Písečná žena, Červená pustina, a já mám padat na zadek z toho, že pohledná žena je ještě pohlednější, když se na ni navěsí diamanty? (A nezapomeňme, že 1964 je rok Perného dne, co se týče hudby.) Zkrátka, My Fair Lady není film pro mě. (23.12.2007)

My Fair Lady je mým prvním setkáním s muzikálovým žánrem, kterému jsem se dlouho vyhýbal. Měl jsem tak trochu obavy, jak na mě zapůsobí snímek, kde postavy z ničeho nic začnou tančit a zpívat, a to většinou v pasážích, které děj dopředu buď neposunují vůbec, nebo jen nepatrně - a stávají se tak jen jakousi "kulturní vložkou". Mé obavy se ukázaly býti lichými, neboť tyto pasáže mi vůbec nevadily. Hodně tomu pomohly herecké výkony, hlavně Audrey Hepburnové, kterou jsem v My Fair Lady "potkal" poprvé. Celá zápletka se točí okolo "vylepšení" osobnosti a je nádherné sledovat a především poslouchat rozdíly mezi spisovnou čistou angličtinou a angličtinou se silným londýnským přízvukem. Velice mě překvapilo, že i přes své stáří si film uchoval mladistvý vzhled a já se u něj bavil více než u většiny filmů ze současnosti. (14.10.2007)

Několik zásadních poznatků: 1) Nemám rád, když se muzikály odehrávají v papundeklových kulisách. 2) Audrey Hepburn byla na začátku úplně k nepoznání, poté roztomilá a na konci k sežrání. 3) Rex Harrison byl největší devízou toho filmu. Byl velmi přesný, měl dokonalou dikci a super názor na ženy :) Celkově příjemný zážitek. (17.12.2009)