Dogora

Fajn hudba. Aj tie obrázky k tomu mali niečo do seba... Film sa sám porovnáva s BARAKOU, ale je niekde inde - či už kvalitou či výpoveďou. Dogore chýba premyslenosť a vytŕča z nej snaha ísť do kín (cca 80 min.). Keby to ostalo v rovine televízneho dokumentu, čiže klasických cca 40 - 50 min. bolo by to naozaj zaujímavé dielo, ktoré by neobsahovalo niekoľko úplne zbytočných (aj keď krátkych scén). Napriek tomu, že sú to "len" pekné zábery z dovolenky, sú pozerateľné a môžme v nich hľadať hlbší zmysel. Občasné zaváhania skvelo vyvažuje finálé, ktoré si budete pohmkávať ešte nejaký čas po dopozeraní a vôbec sa vám nebude chcieť rozmýšľať nad nedostatkymi tohto filmu... (28.04.2009)

Dogora a Barak jsou síce žánrovo stejné, ale každá nám dáva nahlédnout do něčeho jiného. Zatímco Baraka je spíše o architektuře po celém světe Dogora je o lidech. Obě jsou samozřejmě doplněny božskou hudbou bez které by to byl možná jenom obyčejný dokument. Dogora mě oslovila a vnikla přímo do mého srdce a věřím, že pocity z tohoto užasného dokumentu budou ve mě doznívát jěště hodně dlouho.P.S. Hezké to je, to jo , ale žít bych tam nechtěl. :-) (27.05.2008)

Patrice Leconte po několika měsících prožitých v Kambodži zrealizoval audiovizuální esej, která je primárně postavená na osobních dojmech a prožitcích. Esenciální hudba E. Perruchona s početným orchestrem dobarvuje intimní ladění snímku, z něhož ovšem vyvěrá jen pramalé smítko vložených citů. Dogora je zbytečně rozparcelovaná do mnoha uzavřených sekvencí, jež postrádají jakékoliv kontinuální propojení (většina z nich zastává obyčejnou roli videoklipu). Pro toho, kdo se nechal unášet poetikou „qatsi“ trilogie, bude následujících osmdesát minut jen směsicí libých obrázků, kterým však schází dramatická výstavba, originálnější montáž a sebemenší vyznění (03.04.2005)

Žádné překvapení ani zklamání. Režisér Leconte není rozhodně žádným nováčkem ve filmové branži a dlouho se nedrží u jednoho tématu. Tentokrát se přiklonil tam, kde prvky jako informace a její sdělení hrají klíčovou roli - k dokumentární tvorbě. Z vlastní cesty po Kambodži natočil mnoho detailů z přírody a život lidí, kteří se nacházejí pod hranicí chudoby. _Zřejmě nikdo jiný než cizinec z jiného kraje asi není schopen natočit snímek tak působivý právě pro nás cizince. I když je působivý takovým falešným dojmem. Autor natočil mnoho harmonických a bezstarostných pohledů na činnosti tamních obyvatel, ale v tom rozpoložení nad povedenými sekvencemi zapomněl na reálnou byť drsnější stránku. Některé záběry mají efekt loutkového naaranžovaného divadla, jiné, ty statické jakoby byly vystřiženy z alba National Geographic. Opravdu je na co se koukat a je nad čím žasnout (do jisté míry), ale má to několik háčků._ Protože je celý dokument poskládán jako mozaika z vzájemně nesouvisejících záběrů, chybí jakákoliv spojitost a dramaturgická linie a těžko lze v konečné fázi najít informační sdělení (někdy i přehlednost), což by se u žánru 'dokument' stávat nemělo. Byť jde o bezeslovný, muzikou a zpěvem prokreslený vizuální snímek._ Po obrazové stránce se toho dá vytknout málo. Hudba s obrazem ladí, ale skáče od tempa k tempu a točí se jako rozbitý kolotoč mimo svou osu._ Laconte se s kamerou dostal k lidem blízko, ale přeci ne tak, aby z jeho dílka byl cítit ten pach jejich bezmocnosti a lhostejnosti. Samotnou Kambodžu ukazuje jako stagnující rozvojovou zemi. kterou bezesporu je, ale nedává tomu pravdivě vyniknout. Přesto jsem přesvědčen, že dokáže svým počinem zaujmout lidi z každé řady. V tom lepším případě naláká po jeho zhlédnutí několik jedinců k výpravě za odlišnými krásami Asie a tím i podpoří její cestovní ruch, který je obživou pro mnoho tamních lidí._ Každopádně stojí za shlédnutí. Alespoň jednou. (03.04.2005)

Nenazýval bych toto dílo dokumentem, ale spíš filmovou symfonií (tímto nechci snímku upírat jeho dokumentární vypovídací hodnotu, kterou určitě má). Hudba tu hraje první housle, její náladě je podřízen obraz (a použití velmi silných filtrů či záměrné rozostření obrazu by v dokumentu bylo téměř neodpustitelné), jejímu tempu střih, a pokud jsem si párkrát říkal, že daná scéna už je delší, než bylo třeba, režisér prostě jen čekal, až dozní příslušný part. Patrice Leconte poskládal svoji mozaiku z řady samostatných sekvencí, které často působí daleko zajímavěji, než celek. (27.06.2005)