Šílení

Bol som rád, keď prišli záverečné titulky. Ale nemôžem povedať, že by ŠÍLENÍ bol otrasný film. Je presne taký, aký mal byť. Ostatne, Jan Švankmajer bol celosvetovou legendou (otvorene sa k jeho tvorbe rád, často a otvorene hlási napríklad Guillermo del Toro). Režisér mal pri nakrúcaní voľnú ruku... a je to poznať. Možno mu ju radšej mali skrátiť, lebo sa až prehnane odtrhol z reťaze. Po audiovizuálnej stránke („prestrihy“ s pohybujúcim sa mäsom, podmaľované provokatívne chytľavým hudobným motívom) sú úchvatné. Takisto ťažko niečo rozumné/múdre namietať voči „zvyšku“ vizuálnej stránky (kostýmy, dekorácie, exteriéry, interiéry). Plus asi nikto nemôže mať nič proti kastingu (Huba, Tříska, Liška, Geislerová, Nový, Dušek, Dančiak, Krytinář). Bohužiaľ, najväčším mínusom tohto šialeného filmu je v mojich očiach paradoxne jeho najväčšie plus: Švankmajer robí filmy, ako nikto na svete. Dnešný pohodlný divák, so mnou v čele, jednoducho nie je zvyknutý AŽ TAK rozmýšľať pri filme, hľadať (otravné?) podtexty a čudne zamotané myšlienky o stave tohto sveta. Práve Švankmajerova nezadržateľná fantázia, ktorá sa nedá zviazať, pôsobí miestami až vyložene rušivo a „umelecky“ (koč verzus autobus). 60% berte v tomto prípade ako „fakt neviem, ako toto hodnotiť a čo si o tom mám myslieť“. (14.12.2009)

Šílení jsou v evoluční řadě Švankmajerových filmů cosi jako výrazný vývojový skok, neb většina hlavních postav mluví a jeho filmu už nevládne animace, ale hrané pasáže. Jedno z tak typicky švankmajerovsky animovaných surrealistických intermezz, kde slepice požírající mleté maso snášely vejce, z nichž se pak líhne opět ono pozřené maso, říkalo symbolicky mnohé - maso plodí zas jen maso, ID plodí zase jen ID. Silná metafora dnešního světa. Nikdo mi ale nevymluví jedno - z umělecké obsese syrovým masem musí logicky vyplývat jediné - Švankmajer musí být vegetarián... i když, kdo ví... (03.09.2011)

Švankmajer nemá na domácím hřišti protiváhu a i ve světovém kontextu představuje nanejvýš originálního tvůrce s jasně čitelným rukopisem, který se nezapře ani v případě Šílených. Přesně ve stylu svých pozdějších prací výrazně převažuje hraná složka a animované scény slouží pouze k dokreslení atmosféry. Pohybující se části vepřového masa, kostí a vnitřností slouží k vyjádření rozkladu současné společnosti. Švankmajerovo poselství je jasně čitelné, je to vlastně podobenství na moderní politiku a naše nedávné dějiny, tedy konflikt autoritářství a diktatury na jedné straně a demokracie a liberalismu na straně druhé. Příliš mnoho svobody, se kterou neumí lidé zacházet a která se jim může vymknout z rukou, by mohlo vést k návratu autoritářských metod. Scénář je výborný a využívá jak kostry dvou povídek Edgara Allana Poea, tak především motivů z životních osudů markýze de Sada a jeho pobytu v blázinci na sklonku života. Švankmajerův fanoušek se opět dočká spousty výtvarných hříček, dekandentních prvků a hodně osobité atmosféry. Tentokrát tvůrce svůj film navíc okořenil řadou drobných vtípků ve stylu dialogu "Máte děti?" - "Ne." - "To je dobře." Po herecké stránce jak typově, tak z hlediska odvedených výkonů výborné. Celkový dojem: 95 %. Jeden z nejlepších českých filmů desetiletí. (06.12.2009)

Především chci znegovat gusmana : ony animace se zdají samoúčelné až do chvíle, kdy příjde poslední z nich a přinese pointu a myšlenku celého filmu. A jeká že to je ? NENECHAT SE ZPRCOVAT TÍM NAŠÍM ŠÍLENÝM SVĚTEM A PROMĚNIT SE V BEZVLÁDNÝ KUS MASA VE SVĚRACÍ KAZAJCE VLASTNÍ SLEPOTY ! A jinak k filmu : Snad předčil i Slámovo Štěstí, snad by se dal považovat za nejlepší film za posledních dvacet let - a to nejen u nás, ale možná i v celém světě. Opravdu si nevzpomínám, který z filmů posledních let by byl tak silný a technicky i obsahově dokonalý jako Šílení. Děkujeme, pane Švankmajere. Český film pomalu vstává z mrtvých. (30.11.2005)

Obdiv ke krátkým animovaným filmům Jana Švankmajera předurčil, abych se s každým novým celovečerním a hraným filmem jeho tvorbě stále více vzdaloval. S tímto předsudkem jsem na Šílení čekal. Před projekcí producent (!) začal několika klišé, kterými diváky poučil, že "o filmech se nemluví, na filmy se dívá" a skutečně toho mnoho nepověděl, nicméně nezapomněl diváky dvakrát neskromně upozornit, že "film není jednoduchý, tedy ať je divák bedlivý". Však také režisér v úvodní sekvenci film sám představuje, pohovoří o inspiraci, nabízí orientaci. Film samotný nevybočuje ani neposunuje jeho tvorbu, přesto nelze mluvit o režisérově (předpokládané) vyčerpanosti. Animované variace s masem a dalšími pochutinami (B. Glaser), jsou však již vzhledem k jejich četnosti v předchozích filmech zoufale neobjevné a fungují jen jako vizuální dějové předěly zvyšující napětí, výtvarně nudí. Stylizace Pavla Lišky, oblepeného všemožnými nálepkami jeho předchozích postav, zatížena jeho typicky nesrozumitelnou artikulací a nedramatickou deklamací, svým (programovým?) naturalismem narušuje jinak sourodý herecký tým Martina Huby, Jaroslava Duška a zvláště (herecky) vyzrálého Jana Třísky. Především de Sade, který Třískou promlouvá provokativními monology, dovršenými obřady rozkoše, nenormálnosti a výsměchu křesťanství, je hlavním aktérem obrazu společnosti, kde šílené léčí šílenci nebo lékaři ještě šílenější a Foucaultovy Dějiny šílenství ještě zdaleka nejsou (a nemohou být) uzavřeny. (02.08.2006)