Slnečný štát alebo hrdinovia robotníckej triedy

Jeden z nejlepších česko- slovenských filmů poslední dekády. Prim hraje skvěle vykreslené prostředí na "ostravsku" plné deprese, beznaděje...a to díky skvělé kameře. Je to taková sonda do duší několika obyčejných lidí. A věříte jim všechno, převážně díky dobře napsaným postavám a uvěřitelným dialogům (ano je tu taky prostor pro humor, několik nezapomenutelných hlášek). Ale největší podíl mají skvělí herci. Nejlépe je na tom můj oblíbený Oldřich Navrátil, který je charizmatický snad v každém projektu, kde hraje. Velice je na tom přesný Igor Bareš, za zmínku stojí Petra Špalková a Anna Šišková. Více takových příjemných překvapení... (05.08.2008)

Síce rovnako o ničom ako väčšina súčasnej československej tvorby, no aspoň prekvapivo príjemné, svieže, s kúskom vážnej drámy, skvelého humoru i dynamickej akcie. Veľmi dobrý scenár, réžia, obsadenie i samotní herci (s výnimkou Ivana Martinku, ktorý je zmätenejší než jeho komplikovaná postava). (21.04.2005)

Pokaždé mě potěší, když ve filmu vidím místa, které dobře znám. A tady se mi to splnilo mírou vrchovatou. Chodím stejnými ulicemi, jezdím stejnou tramvají a hlavně iv pro mě nejmalebnějším městě u nás. V Ostravě. V městě, které když tě chytí, tak už nepustí. Jen město ovšem film nezachrání. Ne že by byl příběh čtyř nezaměstnaných dělníků nezajímavý, to ani ne, ale spíše spěje jen tak odnikud nikam. (19.06.2006)

Všichni tady chválí, že jde o výborný český nebo slovenský film, ale já jako Ostravák po shlédnutí vím, že jde o film bytostně ostravský. Natočený snad celý v Ostravě. Ty krásné kdysi smradlavé dnes odstavené vítkovické vysoké pece už roky kandidující na peníze z fondů Unesco. Těžce zaplacený náklaďák jedoucí přes ocelový Sýkorův most, který stále hlídá socha padlého Miloše Sýkory, aby ani Němci ani filmaři ho nemohli do vzduchu vyhodit. Záběry na železobetonový skelet plánované budovy KV KSČ mezi kulturákem a krajským úřadem, na jehož výstavbu či destrukci se ani po dvacet let naší vzkvétající ekonomiky nenašly peníze. Manažeři, co smutně krčí rameny při zavírání fabrik (takových tu bylo), dělníci, kteří jim ze vzteku chtějí rozbít huby, ale stejně si nepomůžou. Roby, které se snaží osamostatnit a vydělávat, jak umí, a chlapi, kterým se to vůbec nelíbí. Staré cihlové byty, kde trochu toho rodinného tepla dodá už jen letitá karma, nebo čerstvá vodka. A v závěru čtyři kamarádi skákající (v pauze mezi čucháním k maceškám) na trampolínách v parku vedle plynojemu Vítkovic jako opice v kleci v ostravské zoo, stejně jako omezeně můžeme vyskakovat my všichni, co denně chodíme do roboty. Ostrava dávno není utopickým sociálním Slunečním státem, jak to možná za komunistů mělo vypadat a jak naznačují i záběry z budovatelské Ostravy - Poruby postavené ve stylu tzv. socialistického realismu. Proto zní celý jen způli ironický titul filmu: Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy. Trailer: http://www.sms.cz/film/slunecni_stat/ukazka (23.02.2009)

Čím mě Sluneční stát (co má mimochodem znamenat ten název?) zaujal bylo to, že jsem po dlouhé době měl v kině pocit, že na plátně nesleduji filmové postavy, ale obyčejné lidi. Dalším sympatickým plusem je určitě fakt, že Šulík netlačí na pilu a zajímá se o své hrdiny nikoli v nějaké vyhrocené situaci (až na krádež náklaďáku), ale v pekle běžných dní, plných bezvýchodnosti a smutku. Humor je přirozený, není tu stopy po hláškování ve stylu mnoha současných českých filmů. Herecké výkony i kamera odpovídají dokumentárnějšímu pojetí. Sympaticky neokázalý film se zajímavými postavami - myslím, že Sluneční stát toho může vnímavému divákovi nabídnout docela dost. (24.05.2005)