Mária Antoinetta

Marie Antoinette byla Sofii Coppola inspirací. Mě - pokud bych stavěla jen na právě viděném - by jí nebyla. Přes záplavy šatů (famózní práce Mileny Canonero) a tisíc plus jednu jahodu na dortu jsem tu osobnost málem prošvihla. Náznaky byly, ale prostor, který se věnoval opulenci, je přebil. A když konečně začal film dostávat dramatický spád a charaktery hloubku, tak skončil. Kdyby ho tak natočil třeba Forman, říkala jsem si, ale to by pak možná ztratil tu půvabnou čistotu a průzračnost, které jako společný rys Sofia svým filmům dává. (09.03.2007)

Sofia by si mohla nakoukat třeba druhého Kmotra nebo Formanova Amadea. Třeba by pak dokázala napsat scénář, jenž dokáže vyprávět příběh skrze délku několika let a nebýt jen neustálým opakováním toho samého. Prakticky od počátku se film nehne z místa a když režisérka v půlce zjistí, že jaksi omílá stále stejná témata, začnou úřadovat zbrklé střihačské nůžky, jejichž pomocí se náhle prořezáváme historií takovým fofrem, že nějaké hlubší pocity nemají šanci zasáhnout cíl. Vychválit se dá jen vizuální styl a hudba. Marie Antoinetta je jako dort s nádherně sladkou polevou, ale s absolutně nedopečeným vnitřkem, kde se těsto ani nestačilo ohřát. 6/10 O pár měsíců později: Viděl jsem podruhé a musím své mínění malinko poupravit. Rozhodně jsem se Sofiinou vizí mnohem víc kompatibilní než tehdy a naprosto chápu, co chtěla říct, přesto si nemůžu pomoct, ale samotná Marie Antoinetta je nudná ledová královna. 7/10 (25.03.2007)

Obdivuji a zbožňuji Sofii Coppolu. Co ona dokáže vytvořit obrazem a zvukem, nikoli dialogy, je ohromující. Její cit pro atmosféru se rovná dokonalosti a detaily, které bezchybně pasují, mě zarážejí. Marie Antoinetta se v jejích rukou stala mojí oblíbenou Královnou, a to jsem do této chvíle znala jenom jméno, nikoli její život a činy. Žena vlastně dívka, která se musí vzdát všeho pro uzavření spojenectví. Začlenit se v cizí zemi, s (pro mě úplně) hroznými zvyky a pravidly, s manželem, který se z počátku zdá, že je gay, společností, která ji odsuzovala, je nad lidský výkon. Pro to se ji nikdo nemůže divit, že vedla takový život. Ač s ní v jistých ohledech nesympatizuji, ale nemůžu tvrdit, že já na jejím místě, bych se nezachovala stejně. A jelikož se bohužel nikdy nestanu Královnou, nemůžu to ani zjistit. Rozhodně děkuji Kirsten Dunst za její nejlepší roli (pro mě, jako herečku ji nemám moc v lásce) a Sofii Coppole, jež mi dopřála nezapomenutelný a dech beroucí zážitek. PS: Nebyla bych to já, kdybych nevyzdvihla momenty týkající se zvířátek.. Scéna s Mopsíkem a ovečkou jsou pro mě nejkrásnější momenty, které jsem za poslední dobu viděla :-) (22.01.2010)

Pokládat si otázku, proč vlastně Sofia Coppola tenhle biják natočila, a hledat na ni hlubokomyslné odpovědi, je zbytečné. Režisérka po látce sáhla jednoduše proto, že jí připadala atraktivní, dobře prodejná jak producentům, tak i mezinárodnímu publiku. Jde o známý, emocemi nabitý příběh, přitom z tak vzdálené historie, že umožňuje bez sebemenších problémů aplikovat vlastní libovolné představy o povaze, chování a hodnotovém žebříčku někdejší francouzské královny. Z filmařského hlediska to průšvih není, jakkoliv je potřeba sdělit, že snímek nefunguje jako příběh popravené panovnice, ale prodává především půvaby a herecké umění Kirsten Dunst, stejně jako velkorysou výpravu, která se aspoň částečně snaží zprostředkovat nádheru a luxus královského dvora ve Versailles. Bohužel, slabina filmu spočívá ve scénáři - a nejen proto, že selhává po dramatické stránce. Marie Antoinettě absolutně chybí smysl pro vystižení dobového myšlení, což bych Sofii až tak nevyčítal, protože tohle neřeší převážná většina tzv. historických filmů. Horší je, že režisérka neumí zasadit postavu Marie Antoinetty do srozumitelného historického kontextu, je příznačné, že třetí stav a rodící se občanská společnost, které měly na osud Marie Antoinetty v posledních letech jejího života tak zásadní vliv, se redukují na les zdvižených rukou při demonstraci pod branami paláce. Sofie promarnila jedinečnou příležitost uchopit postavu Marie Antoinetty po svém, dát jí větší hloubku a i když Kirsten Dunst téměř nesleze z plátna, nějakou hlubší sondu do uvažování a vnitřního světa její postavy divák rozhodně neprožije. Samostatnou kapitolou je soundtrack, který se podle mého k dění na plátně absolutně nehodí. Tu a tam moderní hudba historizujícímu filmu sedne, tady působí výrazně rušivě. Celkový dojem: 60 %. (19.03.2017)