Pokoj bez oken (E02)

Aneb jak pohřbít výborný námět a skvělé herecké výkony idiotskou kamerou a poloamatérskou režií. Renč by si za to měl v duchu nafackovat, protože obou protagonistům házel jeden klacek za nohy za druhým. Když už vypiplali mrazivou atmosféru, tak je přinutil k akční scéně a lá 80. léta, ve kterých byla kamerová zpomalovačka ještě adekvátní způsob jak vystupňovat napětí. To že v brakových céčkách, déčkách a u Uwe Bolla přežila dodneška, mluví myslím samo za sebe. Zbytek, možná až na podivnou hudbu, snese nejpřísnější měřítka. Třetí hvězdičku dávám za hluboké oči Tatiany Vilhelmové. (28.11.2013)

Tri hviezdičky dávam iba preto, že som videl údajne najlepšiu časť nejakého seriálu. Mám zaručené, že budem pred sledovaním inej časti utekať ako Vilhelmová pred kastelánom. Som presvedčený, že je to spackané tak, ako ostatné Renčove filmy. Jemu sa skrátka nedarí, alebo to nevie a je mi jedno, ktorá odpoveď je správna. Možno by som našiel niekoľko málo scén (najmä s Vilhelmovou), ktoré ma zaujali, ale celok to spoľahlivo zabíja. (16.08.2019)

Výborně natočený díl, jež ani trochu nepůsobí televizním dojemem. Zápletka je sice předvídatelná, ale díky dobrému obsazení a tajuplné atmosféře Velhartic se je stále na co dívat. Navíc vše podbarvuje povedená mrazivá hudba. Je škoda, že ČT nenaváže dalšími díly, což se chystá udělat s daleko slabším Strážcem duší. Tato série by si to plně zasloužila. (01.02.2008)

Zajímalo mě zkusit si něco nového – žánr hororu, thrilleru s minimálními technickými prostředky, s nejmenším počtem herců, bez velkých akčních scén. Scénář nabízel východisko pro psychodrama, pro herecký koncert dvou lidí. Společně s Táňou Vilhelmovou a Jiřím Dvořákem jsme si tedy vyzkoušeli, jestli dokážeme utáhnout napětí po celou hodinu. S Táňou Vilhelmovou už jsem pracoval předtím v Polojasnu, pro hlavní mužskou postavu jsem chtěl neokoukaného herce, objevit někoho nového, aby ten „hlavní netvor“ příběhu byl uvěřitelný, a nesváděl diváky k tomu, aby si říkali – ten a ten známý herec hrál psychopata… Na horory do kina rád chodím, ale udělat ho není žádný legrace. Klasik žánru Hitchcock to dokázal udělat napínavé i ve scénách, kde k žádným vraždám nedochází. Prostě dokonale dokázal rozpitvat, analyzovat psychologii toho zločinu, a tam máte strach, i když jde někdo jen po ulici a nic se vlastně neděje. Navodit takový podprahový strach je asi v hororovém žánru to nejtěžší. Ukázat, jak někdo někoho honí s kudlou v ruce, to je ta nejsnazší cesta, jak upoutat divákovu pozornost, ale to není ten pravý „psychologický teror“. Není to jednoduché dostat se tím napětím pod kůži, a rozhodně to není v těch verbálních akcích, ale spíše v tom, co se děje kolem. Filip Renč (19.10.2020)

2008: Proč ten Dvořák nedostává víc rolí úchylů? Vždyť mu to tolik jde. A mimochodem opravdu doporučuji návštěvu městečka Velhartice a tamějšího hradu - opravdu kouzelná středověká atmosféra (i v dnešní době), nádherný hrad a zámek a tajemný hřbitov s dívkou zakletou do zdi kostelíka. Moje upíří srdce přímo plesalo. --- Dodatek 2014: Když jsme to viděli kdysi poprvé, byli jsme učarování zříceninou natolik, že se moji rodiče rozhodli, že musíme ten hrad navštívit. Což jsme také udělali a zažili jsme tam magické časy. Od té doby se toho mnoho událo. Teď, asi po deseti letech, tatínek znovu zahlédl tuto epizodu v televizi, když už odcházel spát. Okouzlen zpět usedl na gauč, zaujatě se díval a potom řekl: "Zjisti mi, který hrad to je, a potom se tam pojedeme podívat." (02.02.2008)