Paríž, milujem ťa

Povídky: 1.Hodně vtipná promluva v autě, osudově romantický kolaps. (4*) 2.S výjimkou trochu divného zakopnutí moc příjemné seznámení a „střet“ kultur. Režisérka si evidentně potrpí na nezávislé hrdinky. (4*) 3.Dlouho křeč, vyznívání do ztracena, povídku však zachraňuje vtipná pointa, která částečně omlouvá předešlé. (3*) 4.Chudák Buscemi, nevychovaný spratek a šílený pár. Hodně úsměvné, škoda jen té nepříliš zvládnuté „nakládačky“. A nečekal bych, že právě tohohle kraťasu si budu v rámci tvorby Coenů cenit úplně nejvíc. (4*) 5.Hořkost matky-cizinky. Čistý průměr. (3*) 6.Totální zmar, u kterého stojí za zmínku jen a pouze ty kostýmy. (1*) 7.Od někoho, kdo natočil Umírající zvíře, jsem čekal něco lepšího, než podprůměrný kousek takřka bez emocí. (2*) 8.Dle jmen nejhvězdněji obsazená povídka, avšak výsledek je jen lehce nadprůměrný. Iluze a kovboj Dafoe byli fajn, Binoche mě však příliš neoslnila, snad kvůli tomu silně omezenému prostoru. (3*) 9.No jasně, Chomet zase musí být něco „spešl“, že? A tak je to taky správně! Obrovsky nápaditá povídka s mimy, celkově druhá nejlepší. (5*) 10.Cuarón si s malým prostorem poradil znamenitě. Povídka, která celá stojí na závěrečné pointě, si kvůli plnému docenění zaslouží opakované zhlédnutí. (4*) 11.Maggie Gyllenhaal byla jako sjetá odzbrojující, zápletka s dealerem vypadala dlouho zajímavě, ale…konečný smysl téhle povídky jsem prostě nenašel. (3*) 12.Smutné, ale moc pěkné. A ten závěrečný pohled kamery člověku dost zhořkne. (4*) 13.Úsměvné, dobrá hra s diváckým očekáváním. (4*) 14.Vskutku netradiční romance s Woodem. Vlastně je to hrozná blbost, dost stylizovaná, ale hodně zábavná. A na závěr celého filmu ji člověk nakonec uvidí (konečně) ve správném světle. (4*) 15.Restart vztahu s požehnáním klasika? Jakože chlápek byl ve své nehumornosti vtipný, Emily Mortimer tomu zas dodala ten správný lesk. Zatím to nejlepší, co jsem od Cravena viděl. (4*) 16.To suverénně nejkrásnější na celém filmu. Víc ve vlastním komentáři u filmu True z roku 2004. (5*) 17.Hořkost v naprosto noblesním hávu. A ten nadhled se mi moc líbil. (4*)18.Od někoho, kdo natočil Děti moje, bych nečekal něco tak mile „neutrálního“, s trochou toho zajímavého bilancování. (4*). Různé podoby lásky v 18 povídkách, z nichž se mnohá velmi povedla. Fajn bylo i dodané závěrečné „rozloučení“, které i něco dořešilo a vysvětlilo. Celkově mi to vychází na slabší 4*. „Řekli jsme si, že to budou líbánky.“ – „Byl to náš jediný volný termín.“ – „Tvůj jediný termín.“ – „Protože máš tu novou práci.“ – „Ale ty jsi souhlasila!“ – „Když si mě chceš vzít, musíš poznat, kdy lžu.“ (02.07.2015)

Paříž, město lásky, chrlí ze svých částí a zpoza architektonických skvostů dojemné, úsměvné i zdánlivě obyčejné příběhy, které se chtě nechtě dotýkají lásky, citu, něhy, souznění, smrti. Řada renomovaných tvůrců ze všech koutů světa se sešla pod střechami jednoho z nejúchvatnějších evropských měst, ale bohužel jen polovina z nich nabízí skutečně poutavé minipříběhy, kdy těch skutečně mistrovských bychom s přehledem napočítaly na prstech jedné ruky!! Výsledkem je tak hravá a proklatě pestrá mozaika, poskládaná ze střípků, které bohužel nemají potřebný prostor!! (31.05.2007)

Osmnáct pařížských distriktů plus dvaadvacet režisérů se rovná osmnácti "pařížským" pohledům na lásku v rozpuku, v úpadku, za zenitem, neexistující, chtěnou, k rodině a v mnoha dalších jejích tvářích. Nesporně zajímavý projekt, ale při množství povídek je jasné, že kvalita nemůže být konstantní. Mile tedy potěší, že žádný z příběhů není vyloženě špatný. Na druhou stranu nepříjemně překvapí, že při takové kadenci zvučných jmen je jen několik málo příběhů něčím výjimečných, obvzláště v první polovině. Většina má sice něco do sebe, ale minimum z nich vás donutí přemýšlet i za rámec stopáže. Tedy o tom jak daná situace začala či naopak pokračovala. Vypíchl bych Sylvaina Chometa, jehož příspěvek rozhodně patří k tomu nejlepšímu, ale i tak ho neanimovaná podoba zbytečně brzdí v rozletu a poté vrchol celého filmu v podobě povídky Toma Tykwera. Již kvůli ní to stojí za vidění. Paris, je t'aime měl být ve výsledku emocionálně silný zážitek. Což sice krom dvou či tří momentů není, ale nutně to neznamená, že by šlo o špatný nebo průměrný snímek. Třeba proto, že každý si tu ten svůj segment, který ho osloví, zajisté najde. (13.12.2007)

Udělala jsem přísný matematický úkon - průměr - a vyšlo to, jak to vyšlo. Nejméně se mi líbily 4. a 6. povídka, vůbec ten začátek byl takový slabší, ale pak přišli mimové a já začala doufat v lepší konec. Po nich nadšení ochladlo - dvě povídky, které bych ohodnotila tak 2*. Ale 12. povídka mě okouzlila, té bych samostatně dala nejvyšší hodnocení. A po ní? Nic horšího jak průměr nepřišlo, takže koncová rovinka se vynula velmi pěkně, spořádaně, melancholicky. Poslední povídka to nakrásno uzavírá, a tak, jako i ústřední osoba této povíkdy, i ke mně přichází pocit a všechno docvakne. Určitě stojí za to si projít Paříží - a to v obou smyslech. Začínáme slabě, ale finišujeme s vervou. (20.11.2010)

no, jen čekám, kdy tenhle film začnou dávat jako propagační promítání imigrační vlně. ne vážně v jinou dobu by si to možná vysloužilo dvě hvězdy. te se rozhoduju mezi jednou hvězdou a odpadem. zatím to splnuje všechny požadavky šabatové: černoch, asiat, islámec, homosexuál, sociálně slabý a těžce nemocný, plus minus něco. to vše opředeno láskou. jeslti takhle vypadá paříž, děkuji nechci (27.10.2015)