Un homme qui dort

"Muž, ktorý spí" - Experimentálna filmová sonda do života mladého človeka s depresiami a výčitkami nespokojnosti. Zobrazuje sa tu životný stereotyp, ktorý prebieha v pravidelnom rytme, ako to kvapkanie vody z kohútika. Stále dokola, ako zaznelo v jednej českej komédii - ,,každý den jako vejce vejci se podobá"... Tento film ale nie je kritikou spoločnosti, je len prázdnym pohľadom do prázdnoty. Veľmi štylizované dokumentárne i efektné zábery takmer bez zvuku dopĺňa neustály komentár ženského hlasu čoby ozývajúce sa svedomie. Monotónny príbeh v monotónnom spracovaní, bez dialógov, občas ponurá monotónna hudba s deprimujúcim vokálom. Chápem všetkých, ktorý film ohodnotili plným počtom, pretože ide o unikátny príspevok istého režiséra-Afričana do kinematografie, po umeleckej stránke určite veľmi hodnotný, rovnako chápem tých, ktorí by ho hodili do odpadu. Film príliš dusí a tých úbohých 78 minút v tomto prípade bolo nekonečných a napriek všetkej unikátnosti a "dokonalosti" nakoniec žiadny veľký prínos nenachádzam. Predpokladám a dúfam, že ho už v živote viac neuvidím. Uffff. (Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou) (31.03.2018)

Čas jako protáhlá silueta plazící se za našimi zády. Existence, která se od nás odtahuje, skrývá se v prasklinách na stropě, v pavučinách křižovatek a ve slepých uličkách. V rozhodnutích, která jsme nikdy nenaplnili. Jen hroudy hlíny a rozvířený prach, odrážející se od podrážek. Písek z přesýpacích hodin rozesetý po koberci a nekonečný pochod hodinových ručiček. Jako kapka po kapce padající z neutěsněného kohoutku na neklidné srdce, které se ne a ne dotlouci příliš znaveného já. Ta táhlá odpolední osidla, kdy životu protéká mezi prsty jeho vlastní smysl... (05.11.2017)

Vizuál mě hodně vtáhl a dokázal si udržet moji plnou pozornost od začátku až do konce, což mě takhle zpětně dost překvapuje, protože ten film hodně trpí tím, že celou dobu opakuje to samé pořád dokola. Až si taky říkám, jestli by to normálně a bez neustálého voiceoveru (který mi tady ale vůbec nevadí, protože nic jiného zde nezazní, celé to stojí jen na něm a bez dialogů tak dominuje na 100%, takže mi ani nepřipadá přehnaný) nevyznělo víc, než tak, jak je to natočené, i když tímhle stylem je to zase lépe zapamatovatelné, protože něco takového se opravdu jen tak nevidí. Až mi to trochu připomnělo Jonase Mekase, ale jen stylem, tématy je někde úplně jinde. Popravdě jsem od toho ale čekal opravdu něco víc, než neředěnou depku s nihilistickým pohledem na svět (který to sice (naštěstí) neukazuje jako nějakou globální a "jedinou správnou" pravdu (jako třeba Trier v Antikristovi)), která na mě hlavně působí dojmem, že se režisér potřeboval vytočit ze svých mindráků a zdá se, že se mu to snad povedlo, protože pak už skoro nic nenatočil a to asi z toho důvodu, že tímhle filmem řekl skoro všechno, co chtěl světu říct. Na jednu stranu proč ne, když mi to násilně nevnucuje svůj pohled na život, na tu druhou úplně nevím, co si z toho odnést - tedy kromě toho, že dlouho trvající samota spíš škodí a když trvá až moc dlouho, tak může i člověka zničit. Jsem rád, že jsem to konečně viděl, ale zároveň to není nic, co by ve mě zanechalo výraznější dojmy. 3* (11.02.2023)

Co když si najednou v jednom okamžiku, který se nijak neliší od nespočtu jiných nespočetněkrát bezproblémově prožitých, uvědomíš, že neumíš žít. A že nikdy umět nebudeš. Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Nezbývá než dobrovolně vystoupit ze světa, uchýlit se do pevnosti Samota a v ní jako zrcadlo odrážet všechen ten zbytečný mumraj lidských životů a světa. Být nezúčastněný, indiferentní, být pánem světa, který jako zrcadlo vše vidí, ale zároveň odráží zpět. Je nedobytné a ty jsi taktéž nedobytný, neproniknutelný. Ale má to háček: za chvíli zjistíš, že tvoje pasivita způsobí, že sám nejsi právě nic víc než to co odrážíš (umělecky je to ukázáno nekonečnými výčty všech věcí, které náš hrdina pozoruje - jejich výčet je tak vlastně charakteristika této postavy). V zrcadle se objeví trhliny. Ve stropě tvé osamělé pevnosti se objeví praskliny. Nejdříve sis myslel, že to, jako všechno ostatní, nic neznamená, že to dokážeš zpracovat. Ale on to je vpád světa do tvé pevnosti, která se ukáže být neskonale křehká. Protože ani nejpevnější hradby neodolají náporu nejsilnějšího z nepřátel - času. Je na čase zase začít žít. (01.06.2014)

Absolutní nepoměr. Tolik slov a tak málo řečeného. Co chce Perec říci, je jasné záhy, ale on to jediné, o co se chce se světem podělit, říká stále dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola. Pravda, pokaždé jinými slovy, ale kolik slámy je on z té jed(i)né myšlenky vymlátit, to rozum nepobírá. A k tomu ta absolutní nesymbióza obrazu a zvuku. Bez toho kolovrátkového voice-overu by to paradoxně fungovalo mnohem (co mnohem, MNOHEM) lépe, jelikož obraz sám o sobě tu myšlenku zprostředkovává působivěji, hravěji i rafinovaněji než ona ubíjející tsunami prázdných slov, která se tak stává krom otravné i zhola zbytečnou a tedy úměrně tomu ještě o to otravnější. Čili to jsou ve výsledku dva samostatné útvary; monotónní rozhlasové čtení Perecova díla naroubované na Queysanneovo skvostné vizuální ztvárnění téhož. Jo, a abych nezapomněl... A dokola. (28.12.2014)