Poslední dům nalevo

The Last House on the Left není vůbec špatná prvotina hororové legendy Wese Cravena. Pod louhé době se mi více líbil originál z roku 2009, který byl lépe zahrán a využil naplno potenciál, který zde byl. Verze z roku 1972 je boužel mizerně zahraná a kamera taky není zrovna ideální, ale musím to brát tak, že snímek stál pouze 87 000 dolarů. (16.10.2009)

Debut a amatérčina "každým coulem". Posledný dom naľavo treba hodnotiť v kontexte doby, ale asi aj v nej šokoval asi iba tým násilím. Logika nefunguje vôbec, čiže ani náväznosť scén, herecké výkony sú slabučké, komediálne vsuvky čisto WTF. Ale asi aj preto je to stále slušná zábava. Treba si ale uvedomiť, že ak sa odhodláte k pozeraniu tohto starého hororíku, tak na konci sa budete smiať z postáv a ich rozhodnutí a zobrazené násilie s vami už v dnešnej dobe neurobí zhola nič. To samozrejme nie je Cravenova chyba, skrátka je dnes kinematografia už úplne inde. Ale sledovať, ako postavy majú tisíc možností na útek, či už v prvej alebo druhej polovici, a nejak to bohvie prečo stále nejde, zabaví dokonale aj dnes. (27.03.2020)

Rok 1972 a mladý Wes Craven se chystá ukázat něco s čím se zatím nikdo předtím nesetkal. Musí to být něco šokujícího, děsivě-zábavného a v hlavě se mu pomalu začíná rýsovat jeho druhýfilm v kariéře - film, který ovlivnil celou řadu dalších. LHOTL je velice kontroverzní dílo a to nejen kvůli sexuální otevřenosti a brutalitě, ale především díky zpracování. Film působí na jednu stranu děsivě a opravdově, (hlavně scény znásilnění a zabíjení) ale pocit zděšení v zápětí vynulují groteskní akce dvou policistů a hippies hudba provázející nás celým filmem. Herecké výkony byly průměrné a pokud si mohu dovolit menší srovnáni se žánrovým filmem "I Spit On Your Grave", výchází druhý jmenovaný jako vítěz. Film si u mnohých vydobil postavení kultu v žánru exploitation a jeho pozice na poli horrorů je dosti stabilní a i přes své stáři je schopný přitáhnout nové a nové diváky. To se o všech horrorech říci nedá. (23.01.2008)

Další extrémně přitroublý exploaťák ze sedmdesátek, s naprosto neskutečně příšernými "hereckými" výkony a ultradebilním scénářem. Zajímavý je snad jen tím, že se stal předlohou ke dvěma pozdějším (a také nijak oslnivým) filmům, a to k "The House in the Middle of Nowhere" (2005) a stejnojmennému remaku z roku 2009. Film je jen nepatrně málo dementnější než I Spit On Your Grave (1978), u kterého jsem řešil, jestli náhodou celý štáb včetně herců nebyl retardovaný. A u tohohle kinematografického lejna jakbysmet. Ale zatímco "ISOYGu" jsem dal jednu hvězdu aspoň za Camillu Keaton, tady mě žádný důvod pro hvězdu nenapadl. Naopak za policisty, boj s motorovkou a skok do bazénu bych nejradši ten odpad! zdvojnásobil. Zapamatováníhodná je z něho jen krásná a teskně melancholická píseň Davida Hesse "The Road Leads to Nowhere", jinak čistokrevný odpad a ukázka otřesné scénáristické i herecké (vlastně neherecké) demence. (12.02.2014)

Ak tie epizódky tích ´´keystoneovských´´ policajtov slúžia na odľahčenie celkovej nekompromisnosti a brutálnosti snímku, tak to len paradoxne ničia. A rovnako aj niekoľko nelogičností a chýb. Filozofovať nad tým či zobrať, alebo nezobrať spravodlivosť do vlastných rúk je téma na stránku s iným obsahom. (03.05.2011)