Depeche Mode: One Night in Paris

Album Exciter byva v ramci discografie Depeche Mode casto podcenovane z duvodu prilis velke umirnenosti, coz je naopak duvod, proc se mi libi a tenhle relaxacni feeling byl transformovan i do live podoby. One Night In Paris obsahuje mnohem mene stadionove bombasticnosti z minulosti a mnohem vic intimity, ktera DM slusi minimalne stejne tak. Jadro koncertu zacinajici neskutecne pohodovou "When The Body Speaks" a pokracujici v dalsich klidnejsich sonzich je pro me nejoblibenejsi pasaz, ve ktere ma hlavni roli Martin Gore v andelskem kostymu, ktery je mi minimalne v ramci zde zachyceneho Exiter Tour mnohem sympatictejsi, nez prehravajici a zadkem kroutici Dave Gahan. Fletcher se klasicky schovava za klavesama, nebo jinak poflakuje a je tam vicemene do poctu. Rozhodne vitam minimum zaberu na divaky, coz je neduh mnoha koncertnich zaznamu a Corbijn nastesti chape, ze na to neni nikdo zvedavej. Dalsi highlighty ze setlistu: Halo a exklusivni live party, ktera byla pridana k songum Enjoy The Silence a Never Let Me Down Again. 8/10 (27.07.2012)

Když jsem v roce 1987 poprvé uslyšel DM, byla to láska na první poslech. A vydrželo mi to dlouhá léta. Od Songs of Faith and Devotion se ale mnoho věcí změnilo. Odešel Wilder, Gahan si prošel drogovým peklem, Gore se málem uchlastal k smrti a Fletcher se psychicky zhroutil... . Zdálo se, že je s DM konec. V tomto kontextu byl Exciter fanoušky vymodlený, ale současně byl i zklamáním. Aby taky ne...alba jako byl Violator a SOFAD nasadila laťku tak vysoko, že by se ji nepodařilo přeskočit ani kdyby byla black four v plné kondici; a s Wilderem ve studiu. Exciter není nejhorší DM album, ale turné, které následovalo, to už je jiná. Fanoušci své miláčky po čtyřech letech vítali s nadšením a mnoho z nich naprosto neřešilo, že zní Gahanův zpěv opravdu špatně. On sám přiznal, že se učil znovu zpívat, ale výsledky se dostavily až mnohem později. Proto nemůžu tento koncert hodnotit lépe. (07.07.2020)

Koncert z Paříže na propagaci rozporuplného alba Exicert je i pro mě trošku otazník. Na jednu stranu se koncertu nedá upřít pohodová atmosféra, kvalitní výkon doprovodných členů (bicman, klávesák, doprovodné zpěvačky) a oprášené hity jako Halo nebo Black Celebration, ktéré určitě potěší skalní fans. Na druhé straně je sice fajn vidět Martina s akustickou kytarou, ale co je to platné, když songy právě z Exciteru na živo příliš nefungují (hlavně Martinem zpívaná Breathe) - jsou takové mdlé, uspávající a utahané. Condemnation raději hrát ani neměli, protože tahle "odsekaná" verze se s původní nemůže absolutně rovnat. V neposlední řadě bych zmínil Andyho, kterej je zde snad jenom do počtu. Ale jinak zvuku a kvalitě obrazu nemám co vytknout. (05.08.2011)

Ač mám k ortodoxnímu depešákovi stejně daleko jako průměrný pozemšťan k návštěvě Pandory, tak z jejich skladeb jsem dokázal sestavit bestofku, která naprosto uspokojuje mé temnější choutky. Nebudu však zastírat, že na albu Exciter mé ouško nic mimořádného nezaslechlo, takže nemohu velmi solidní koncert hodnotit plnou palbou, když skladby z Exciteru dostaly takový prostor, že na mnoho mých oblíbenějších kousků nezbyl čas. (25.11.2012)

První koncertní záznam kde se vedle skupiny objevují i hostující hudebníci Ch. Eigner a P. Gordeno. Jejich přispěním získaly živé výstupy Depeche Mode novou tvář, pod níž se profilují dodnes. Koncept stage je hodně strohý; vystoupení dominuje excentrický projev Dave Gahana; kamery jsou zahleděné do pódia s minimem prostřihů do hlediště - to vše jen posiluje dojem jako bychom byli svědky nějakého klubového vystoupení a nikoliv akce masových rozměrů. Což podporuje i setlist, který v duchu prostoty vystoupení a "obnažené" prezentace skladeb činí mírný úkrok od stadionových hymen. Myslím, že "One Night in Paris" představuje zajímavou alternativu k ostatním koncertním záznamům kapely. "Let's have a black celebration..." (20.11.2011)