Pohádky o mašinkách

Tato pohádka má jedinou nevýhodu, a to, že bez znalosti prvních dílů vám ty následující nebudou moc dávat smysl. Čímž jsem trpěl v dětství, protože jsem se k tomu opakovaně dostával nějak od prostředka. Ale i přesto jsem tento seriál miloval a i v dospělosti jsem se na něj s dětmi rád kouknul. Dodnes je pro mě představa výhybky, která se přehodí jenom o úplňku a vede někam na tajemné místo, jednou z nejvíc fascinujících, tajemných a mysteriózních. (27.09.2023)

Večerníček s tajemnou, pohádkovou atmosférou, kterou aspoň z poloviny vytváří Rážův hlas, byla to výborná volba vypravěče. První díly jsou nejpovedenější, ke konci už je obsah trochu pochybný, ale proč ne. Až v dospělosti jsem si uvědomil, že zlý černokněžník vlastně nikdy nic špatného neudělal, každému vyhoví – říká se mu tak patrně jen proto, že lidem nahání strach. Ostatně, kdyby byl zlý, nejezdí se k němu pro pomoc. Jako přidanou hodnotu vidím ještě zasazení do skutečného prostředí Prahy a okolí, jako je Smíchovské nádraží nebo stanice v Litni (kousek od Karlštejna), kam jeli pro brambory – děti se pak na ta místa mohou těšit a porovnávat je s večerníčkovou realitou. (15.06.2017)

Pamatuju si jak mě fascinoval díl o mašince která jela sklidit úrodu na pole na které nevedly koleje. Železničáři to vyřešili jednoduše, rozebrali trať za vlakem a znovu ji postavili před ním. Co na tom že se cesta protáhla až do zimy, hlavně že úkol splnili. Občas když sedím v rychlíku který neplánovaně zastavil někde uprostřed polí, tak si říkám, jestli se České Dráhy tou pohádkou nenechaly inspirovat. (12.02.2014)

Zababy jsem se jako malý nebál, ale měl jsem z něj respekt. Zajímavé je, jak stroje na smícháči mají naprostou volnost a lidé jim v podstatě slouží. Dá se říct, že co epizoda, to absurdita (třeba když na jednu mašinku nevyzbyl komínek, tak z ní udělali elektrickou). Nejvíc psycho díl je "O zvědavé mašince" - kde jinde uvidíte tancovat průhledné parní lokomotivy mazurku uprostřed lesa? (14.03.2012)

Nepřekonatelný Večerníček o mašinkách, panu Blahošovi, Pepíčkovi, nejvyšším panu železničáři a černokněžníku Zababovi v nezapomenutelném podání vypravěče Vladimíra Ráže. Jediné, co mě vždycky jako kluka mrzelo, byl konec dílu vždy jakoby uprostřed rozvyprávěného příběhu. Pro pokračování jsem pak skoro nemohl dospat. :-) Pokaždé, když si na tento Večerníček vzpomenu, si říkám, jaké jsme vlastně měli velké štěstí, že jsme mohli vyrůst na takových laskavých pohádkách a ne na podobných nestvůrnostech jako třeba Teleblbís. (26.02.2012)