Třináctá komnata

Pôsobivo vyrozprávaný príbeh, zaujímavo štrukturovaný a so šikovným rozuzlením. M. MacFadyen sa mi ako herec začína pozdávať čím ďalej tým viac. Samozrejme nemôžem zabudnúť ani na fantastickú muziku, ktorá príbeh nádherne dotvára a zároveň i zahaľuje do jedinečnej atmosféry s jemnou príchuťou tajomstva a záhady. Veľmi príjemné prekvapenie. 85/100 (23.04.2016)

Matthew a ten jeho pohlad-jedna z najzasadnejsich ingrediencii atmosfery tohto film. Dalej dovtedy mnou neobjavena Patti Smith, vo skvelej rockerskej polohe, ktorej hlas dal filmu dalsiu intenzivnu farbu. Film je poskladany z mnohych emocii, ktore sa vzajomne miesaju, s prevahou tych negativnych a bolestnych, a prave preto to nie je filmova zalezitost pre kazdeho. Nic povrchne, ale postupne odhalujuce sa sukromne tajomstvo jednej osoby, ktore so sebou prinasa aj svoju ''obet''. (06.05.2014)

I navzdory slušnému hodnocení velké a milé překvapení. V jiných filmech, ve kterých se někdo vrací kvůli pohřbu rodinného příslušníka po mnoha letech do rodného města/vesnice (zkrátka rodné hroudy či spíš díry), většinou také dochází na nějaké ty kostlivce ve skříni, ale v případě Třinácté komnaty je to poněkud fatálnější. A také napínavější. Nějakou dobu to tak úplně nevypadá, všichni vítají v podstatě slavného navrátilce, převážně se rozdávají úsměvy a mezi „starousedlíky“ panuje všeobecná zvědavost. Jenže při postupném (a dost chytlavém) odhalování pravdy divákův úsměv začíná mrznout. Na povrch vyplouvají staré křivdy a vzpomínky všeho druhu. V chování vůči hlavnímu hrdinovi se začíná přitvrzovat a nakonec se z toho vyklube zatraceně solidní emocionální nálož, která směrem k závěru slušně graduje. A samotný závěr je moc hezký. I za něj posílám slabších 5* směr Nový Zéland. Jen bych ještě dodal k těm žánrům, že se opravdu nejedná o thriller a o mysteriózní film také nejde (je tu zkrátka jedno tajemství, nic víc ani míň). (16.09.2018)

Lépe, než festivalový název "Třináctá komnata" by mě sedl otrocký překlad z angličtiny "V doupěti mého otce". Je všeobsažnější. Příběh slavného fotografa, který se po sedmnácti letech vrací domů na pohřeb otce. Příběh o tom, jak se dá získat a zase ztratit. O tragických lidských chybách. O tajemstvích, která by člověk raději nevěděl. O snech, které by se neměly odkládat. O slovech, která člověk mohl říct dřív a neřekl. O sympatiích, které k sobě lidé cítí. Bezchybné, "komorní", pomalu plynoucí drama rozpitvávající mezilidské vztahy, doplněné výbornými hereckými výkony, flashbacky a krásně studenou a ze zimy se probouzející novozélandskou přírodou. Realistické. Uvěřitelné. Vlastně bezchybné. Styl mi připomíná skandinávskou kinematografii (ne, že bych na ni byl odborník). ■ Zajímavost: Obrys letícího ptáka, připomínajícího dravce, patří papoušku nestor kea (Nestor notabilis), který žije na Jižním ostrově ve vyšších nadmořských výškách a je známý tím, že značnou část jeho potravy tvoří masitá složka. Farmáři papouška nemají rádi, protože se v noci (jinak je však převážně denním živočichem) dokáže usadit na zádech ovcí a klove je v oblasti míchy, až ovce ochrne a uhyne (spekuluje se, jak toto chování vzniklo a co keové "lovili", když na Novém Zélandě nebyly ovce - jednou z možností jsou ptáci moa). Keové se navíc nebojí blízkosti člověka, jsou velmi zvídaví a inteligentní, svým ostrým a ohnutým zobákem dokáží lidská zařízení (automobily, nechráněná obydlí) značně "zdevastovat". Hnízdí v norách. (27.07.2011)

Samota je mu prokletím. Nechat se obklopovat prázdnotou. Trhá ho to na kusy, ale musí to tak být. Potřebuje někoho, kohokoliv. Ale jeho mysl je nenávratně nemocná. Není lehké žít sám se sebou, když vás obepíná stěna tlustá natolik, že každá snaha o to dostat ze sebe jen náznak tak strašně bolí. Stejně nikdo nic nepochopí. Jak by taky mohl. A proč.. Obhajoba sebe sama? Jak se hájit když on sám nevěří, že si jakoukoliv obhajobu zaslouží. Je laciné říct, že nikdo není bez viny. Je důležité si ale uvědomit, že někteří si jsou té své vědomi a litují. Moc litují. ___ Je neuvěřitelně zvrácené, jak jeden na druhého lepíme ty sračky, tu špínu našich duší. Bez a nebo s výčitkami, dokonce i na ty čisté, kteří brzy převezmou naší štafetu, o tom není pochyb. Na první pohled čistá společnost, ale ve výsledku tak bolestně malá ve svém duchu a náchylnosti k ubohosti, ke které se upírá tak jednoduše omezenosti schopná lidská přirozenost. Najdi si v takovém světě ostrov a ráj duše. Stejně falešný a pomýjivý jako vše okolo. I tam totiž tkví zárodek té zhnisané rány. Jinak by to nebylo realné. Jinak by nemohlo jít o nás, o lidi. (29.10.2010)