Jdi, žij a někým se staň

ANO, tenhle film je zručně natočenou story o dospívání černošského chlapce v cizím prostředí; ANO, tenhle film má dobrou hereckou podporu; ANO i NE, tenhle film si pohrává s otázkou multikulturní společnosti, ale příĺiš z ní nevytěžil; NE, tenhle film nemá skutečné emocionální vrcholy; NE, tenhle film ve skutečnosti není příliš sofistikovaný, i když by si to zasloužil. (10.01.2010)

Dramatické putování falešného etiopského Žida je jistě lahůdkou pro filmové fajnšmekry, avšak pro slaboduchého idiota toužícího toliko po zábavě, tedy pro mne, to žádný zázrak není. Já se jednak chvílemi nudil, chvílemi jsem si pletl jarmulku, dokonce jsem se stihl i obříznout, ale hlavně jsem neustále musel odrážet přímočaré útoky na mé slzné kanálky, na což jsem poměrně alergický. (03.07.2015)

Nebudu se tu pitvat v popisování obsahu, název mluví za vše. Příběh je vyprávěn krásně nenuceně, a jak tak pozvolna plynul, já se do něj zamilovávala čím dál víc. Bylo by snadné udělat z takhle silného tématu srdcervoucí břečku, ale toho se Mihaileanu naštěstí nedopustil. Místo toho nám naservíroval čistou naději tam, kde byste ji čekali nejméně. Druhá půlka byla možná trošku rozvleklá, ale já nebudu hnidopich, protože mě tohle pohlazení na duši vzalo na 100%. (18.01.2010)

Určitě stojí za vidění... a přece mi něco překáželo a nevím přesně co. Snad toto: Při sledování tohoto humanistického filmu o hledání vlastní identity jsem si vzpomněl na rozhlasové reportáže na RFI nebo na BBC World Service. Tu i tam se o otázkách náboženských, etnických a národnostních pojednává s důrazem na jednotu a toleranci, na překonání rozdílů objetím. Odpovědí na hledání pravdy je podle tohoto vzorce shovívavý relativismus. Jistě, tenhle extrém je o poznání přijatelnější než jeho opak v podobě rasismu, nacionalismu a náboženského fanatismu, ale pořád je to extrém - takový měkký, medúzovitý ve srovnání s nepoddajnou krabovitostí toho druhého. Usmívá se jako Barack Obama, v ruce třímá transparent s nápisem "Yes, we can" a za uchem má uvadlou květinu z roku 1968. To je však jen velmi soukromý dojem. Jinak to bylo to dobře zahrané i natočené, byť trochu předvídatelné. (25.07.2009)

Tak tohle je za plnou pálku a nebudu o tom vůbec polemizovat. Třikrát sláva, poněvadž dokonalé a harmonické spojení etnického, náboženského a rodinného konfliktu je tak dokonalé, že to předčilo mé hluboko zakořeněné očekávání. Nedupe a nechce, abyste koneckonců stáli přímo na něčí straně, ani nemusíte plakat, i přes to, že dojemné to je někdy až hanba. Cože si to tedy žádá? Jen se posaďte, přemýšlejte a zkuste si představit, jakou částí našeho života se táhne potřeba někam patřit a jak moc nás trápí, když nám schází ten nejvíc kompatibilní vzorek, jímž je nukleární rodina. Až dojdete k pocitu, ke kterému jsem také došla, možná uvidíte, že vždycky je možné být v zemi, kde se cítíte doma, cizincem. Další bod, ve kterém frustrace může nabývat na své míře. No a v neposlední řadě, když se v nás někdo zklame, je prostě pravdou, že nás to leckdy může mrzet víc, než jeho samotného. Tak, to mě teda stálo hodně úsilí, ale, směle do toho, zajisté si tento počin najde mraky svých interpretů. A možná, že to je očekávaným cílem. (23.03.2011)