Hartova vojna

Od pocatku si film buduje kvalitni atmosferu okorenenou par dejovymi zvraty aby nakonec znicil vse o co celou tu dobu slo. Vse je tak jak ma byt. Herci v cele s Farrellem a Willisem hrajou tak jak maji, kamera neni nicim zvlastni ale jde to, a vubec cely film pusobi docela nadprumerne. Az na ten hrozny konec! Kdyby tam nebylo toho americkeho patriotismu tolik bylo by to mozna za plne.. (21.01.2007)

Gregory Hoblit by mohl tenhle žánr klidně prodávat a měl by veliký úspěch. Tohle on prostě umí. Soudní drama od Hoblita, půjdu do toho s váma pokaždé, pane. Bruce Willis v roce 2002 ještě hrát uměl, stejně jako Farrell. Kdo ovšem dokonale rozzáří každou scénu tak to je Marcel Iures. Pro mě neznámý, nicméně výrazný pan herec. 70% (25.06.2007)

Ano, Hartova válka působí až moc americky a tudíž nereálně, přesto má svoje nezpochybnitelné kvality. Přesněji řečeno: poutavý (bohužel však lehce kostrbatý) příběh, skvělého Colina Farrella, jemuž je těsně v patách Bruce Willis a depresivně působící prostředí, které pro film poskytla naše česká zemička. 70% (23.07.2005)

Upřímně řečeno jsem podle nadšení svý kamarádky z tohohle filmu čekala víc. Mnohem víc. Čekala jsem víc i od jmen jako je Colin Farrell nebo Bruce Willis i od režiséra mé oblíbené a atmosfericky téměř dokonalé Frekvence. Přitom začátek nevypadal špatně, vůbec ne. Jenom po příjezdu do tábora se to všechno jaksi zvrtlo. Německej plukovník se chvílemi tvářil jako největší spojenec Amíků a místo toho, aby je trestal za porušení zákazů, společně s americkým plukovníkem McNamarou popíjel ve svém stanu. Za chvíli zase dovolil, aby si nepřátelé uvnitř tábora zorganizovali soud, kterému nejen přihlížel, ale i sám svědčil a radil nadporučíku Hartovi s jeho případem. Syn amerického senátora Hart (Farrell), který nikdy nebyl na bitevním poli, pro změnu pomáhal černochům aklimatizovat se v novém prostředí, bránil nebojácně jejich práva a odmítal obětovat jednoho vojáka z řady, aby pomohl celkovému vítězství ve válce. A nesmíme zapomenout na nezlomného a ušlechtilého hrdinu McNamaru (Willis), který nesnášel jakékoliv lži a zradu a který se v průběhu děje postupně měnil v hajzla McNamaru, aby se v posledních pěti minutách stal mužem, jehož sláva se dotkne hvězd... Nevadí mi zrovna nijak typicky americké vlastenectví, ale co je moc, to je moc... (21.01.2007)

Má-li někdo výhrady k zde zpodobněným podmínkám v německém zajateckém táboře, nemá proč, protože Němci se ke svým protivníkům na západní frontě chovali poměrně gentlemansky, stejně jako spojenci vůči nim. Nejprve jsem se domníval, že hlavním filmovým záměrem je pokračovat v tendenci amerických filmů o diskriminaci a následné emancipaci barevných, tentokrát dokonce ve vojenském prostředí, což bylo samo o sobě nedokonale a zjednodušeně provedeno, avšak co následovalo dokázalo překonat dokonce i tento ohraný prvek mnohých filmů. Na co asi tak američtí vojáci v zajetí myslili? A jak se zachovali ve vypjatějších okamžicích? No, jak! Předháněli se v tom, kdo se nechá dobrovolně obětovat za záchranu svých kamarádů, čekal jsem už jen, jak se nakonec německý velitel tábora zastřelí sám! Fuj! (06.01.2005)