Boj o oheň

Dobrodružný příběh v jehoš úvodu zní tajemná hudba záměrně připomínající Vesmírnou odyseu. Cílem strastiplné výpravy je objev jednoho z nejdůležitějších vynálezů lidstva. Film diváka vytrhne z běžného života kolem a připomene mu tu šílenou cestu po které už tisíce let kráčíme a která vede buhví kam. Co to vlastně ksakru je ten Vesmír a co tu všichni děláme? (21.02.2010)

O co by byl chudší filmový svět, kdyby se v něm před lety neobjevil Jean - Jacques Annaud? O hodně. Jasným důkazem toho je jeho v pořadí třetí a zároveň první velký film - Boj o oheň. Celý film má úžasnou atmosféru dobrodružných knih pro mládež s nádechem fantasy, i když jejich lyrika je tomuto vyprávění na hony vzdálena. Cynik by řekl, že se jedná o prolog z Kubrickovy Vesmírné odyssey, roztažený do sta minut. V akčních scénách je nebývale realistický (vlci), ani s erotickými scénami se moc nepáře (krom té poslední připomínají spíše páření opic). Zárukou přesvědčivě naturalistického vyznění jsou rovněž skvělí herci. Everett McGill, představitel především menších rolí zločinců, bouchačů a vypatlaných lampasáků, se zde dokázal výtečně vžít do postavy Neandrtálského člověka. Rae Dawn Chong (komu to jméno nic neříká - holka co pomáhá Arnoldovi v Komandu) jsem vůbec nepoznal a výtečný debutující Ron Perlman nechává spekulovat o Darwinově teorii, že by člověk skutečně mohl pocházet z opice. O nejlepším filmu z pravěku se mohou vést spory. Faktem je, že Boj o oheň je nejrealističtější, nejvýpravnější (scéna s mamutama je přímo omračující) a nejniterněji zobrazuje pouť nejen za ohněm, ale i za láskou a poznáním sebe sama. Jenom nečekejte romantiku Štorchových románů. Boj o oheň smrdí potem, špínou a spáleným masem z mamuta. 95%. (01.10.2008)

"Hotra! Hotra!" Bez ohně není žití. Ani pro jedince natož pro klan. Podobenství, u kterého můžete klidně i vypnout mozek a užít si ho čistě jako dobrodružný film. Ovšem o hodně se ochudíte. Výpravou je to přímo úžasné; zvláště lokace. Však se také natáčelo v Kanadě, ve Skotsku, na Islandu či v keňských národních parcích. Nádherná kamera i hudba, která zde plní větší roli než se může na první poslech zdát. A upřímně, může film, ve kterém napětím nedýcháte při pouhém rozdmýchávání ohně, být vůbec špatný? Zvláště když se v něm jeden z hlavních hrdinů směje naprosto stejně jako náš Človíček. (24.01.2008)

Dva dny mi trvalo, než jsem si utřídil dojmy z tohohle neortodoxního filmu - a hned pro začátek vzdávám respekt tvůrcům, jelikož natáčet podobnou věc muselo být dosti vysilující. Příběh se odehrává před osmdesáti tisíci lety, v době, kdy byl člověk obyvatelem jeskyní, řeč mu byla ještě upřena a největší starostí bylo udržování ohně. Právě o oheň naše tlupa po střetu s nepřátelskou skupinou přichází. Tři muži (nebo samci?) se vydávají na nebezpečnou pouť, aby nalezli oheň nový a donesli ho zpět k prosperitě svých druhů. Cestou dochází k nejednomu střetu s rozličnými zvířaty a jinými skupinami pralidí. Aby mohli tvůrci lépe pracovat se symbolikou a poselstvím filmu, ustupují od prehistorických faktů a staví vedle sebe tlupy v různých fázích vývoje člověka, což nic nemění na faktu, že srozumitelné slovo (kromě psaného úvodu) nikdy nezazní. Neartikulované skřeky, náznaky primitivní řeči, mimika i hrubé pohyby jsou součástí téhle civilizace a titulní čtyřka (Everett McGill, Annaudův oblíbenec Ron Perlman, Nicholas Kadi a Rae Dawn Chong - jo, to je ta borka, co pomáhala Arnoldovi v Komandu) je naprosto skvělá. Velkou devízou je syrovost a sugestivnost, jichž se podařilo dosáhnout a skvělý cit pro vybrané lokace natáčení, jež jsou přirozeně krásné a nedotknuté, aniž by ohromovaly svou monumentálností. Neotesanost, primitivnost i autenticita z obrazu vysloveně tečou a základní emoce pralidí jsou rovněž vykresleny dobře. Stačí surová bitka na začátku, útěk před vlky a lvy, bezmoc mrznoucích uprchlíků po ztrátě tepla a přírodní necivilizovaná tvrdost stojí před divákem v plné kráse. Respekt z prozatím mocnějšího / předobraz uctívání Boha v podobě setkání s mamuty je asi vrcholem filmu. Nezvyklý a dost dobrý zážitek. (16.02.2008)

Když jsem si přečetla některé až exaltované komentáře, čekala jsem rozhodně víc. Dostalo se mi celkem zajímavého snímku, kterému nelze upřít originalita i poučnost. Ale nejsem schopna rozdýchat tu všudypřítomnou reklamu na bělící zubní pastu. Ukoptěné poloopice s běloskvoucím úsměvem mi výrazně zkazily zážitek. Zdeněk Podskalský si dal více záležet na obyčejném televizním filmu Ohnivé ženy, zkuste si vybavit zoubky Hlaváčové a Veškrnové. (27.04.2011)