Volejte Northside 777

Nechci polemizovat o autorovu pohledu na justiční omyly obecně (v USA se odhalují, zatímco jinde se tutlají - Saccovi a Vanzettimu to stejně nepomůže), ani o případu Josepha Majczeka a Theodora Marcinkiewicze odsouzené za vraždu dopraváka Williama D. Lundyho 9. prosince 1932, o kterém tento film krok za krokem pojednává. Spíše mě zaujalo celkové pojetí filmu (snad jako pečlivě vycizelovaná hrubá práce), a samozřejmě reálie: např. polygraph test (detektor lži), který předvádí sám vynálezce Leonarde Keeler, a tehdejší chicagské pamětihodnosti: "speakeasies", které ztratily smysl za rok po konci "prohibice", a jiné špeluňky, kde se scházely nejnižší kasty přistěhovalců, mihne se zde i Kościół Trójcy Świętej i obludný Chicago Merchandise Mart (tehdy největší budova na světě). (19.06.2018)

Stewart jako investigativní novinář, Conte sympatický vězeň, tohle je pěkná a inspirativní detektivka o tom, jak těžký (ale ne nemožný) je dosáhnout spravedlnosti a dokázat nevinu poté, co už je vynesen rozsudek. Případ je zasazen do Chicaga v době po zrušení prohibice, která měla za efekt nejen nárůst zločinu a šedý ekonomiky, ale také korupce v řadách policie. Speciální bod za pouliční lokace a scény pátrání v nuzný polský čtvrti (zde noir). (15.07.2022)

Na popud matky obvineného začne novinár vyšetrovať jedenásť rokov starý prípad a písať o tom články. Najprv mu je ukradnutý, ale na konci robí všetko preto, aby dokázal nevinu. Vo filme absentuje hudba a preto aj emócie.  Netušila som, že v štyridsiatych rokoch existoval detektor lži a že vtedy po večeroch ľudia skladali puzzle. (13.09.2023)

Pro magory do 40´s, 50´s Hollywoodu docela zajímavá záležitost, můžou se opět vyžívat v městských reáliích, lehce noirové poetiky ke konci (polská čtvrť, zavšivené hospody) a užijou si Jamese Stewarta. Je to nejspíš hlavně on, kdo pozvedá tenhle film nad průměr. A pak ještě pár relativně technických novinek, jako je detektor lži. Jo a pozor, kromě úvodních titulků celý film bez hudby a vůbec to nevadí! Ano, opět semi-dokumentární přístup, ale tentokrát s minimem voice-overu. (05.04.2008)

Snímek působí místy jako dokumentární rekonstrukce příběhu o odsouzeném muži, na kterém po létech vězení záleželo už jen jeho udřené matce. Jeho 11 let v kriminále a jejích 11 let mytí podlah, aby si cent po centu vydělala peníze, které pomůžou jejího syna očistit, jsou tragédií, ale i svědectvím o nezlomnosti. Zapomenutý proces pak pomáhá znovu otevřít zprvu otrávený a nedůvěřivý novinář, kterému se postupně osudy cizích, chudých a nešťastných lidí zaryjou pod kůži, a tak stále naléhavěji hledá důkaz, třeba křehký a téměř nezřetelný, který by pomohl osvětlit, kde je pravda. _____ Černobílá kamera, téměř absence hudby, reálné zobrazení novinářského zázemí, soudní mašinérie i polské komunity - vše dokázala režie popsat tak, že to diváka dostane a strhne. Několikaminutová scéna s detektorem lži, kdy vidíme jen stroj kreslící svůj záznam, profesionálně vedený výslech (ten chlapík snad nebyl herec, ale opravdový odborník na detektor lži!) a rostoucí napětí na tváři vyslýchaného. Podle popisu je to nudná scéna, ale tady je natočená tak, že je vypjatá až k nesnesení. To samé při vyobrazování lidí, které zasáhly důsledky dávného rozsudku, a jež teď novinaří zpovídá. Stačí pohled, jedna - dvě věty a máme před sebou jejich charakter, jak na dlani. Film není sentimentální, přesto dojímá. Herci nekypí emocemi, přesto je dokážou vyjádřit. _____ James Stewart opět exceluje, tentokrát v roli nejprve profesionálně odtažitého novináře, který se ale při setkáním s mnohdy odzbrojující upřímností lidí poznamenaných dávnou tragedií a způsobem, jak ji vyřešil stát, začne stydět a své pokání pak vyjádří zaníceným pátráním. (25.06.2015)