Pred súmrakom

Osmdesát minut ne ani tak sledujeme, jako spíš posloucháme dialog dvou dávných přátel (menší pozornost věnována mizanscéně je tou oblastí, ve které Linklater za Rohmerem nejvýrazněji zaostává). Je to konverzace dvou inteligentních lidí, kteří se pěknou řádku let neviděli, tudíž si mají co vyprávět – pravda, na rozdíl od jiných zapomínají mlčet (mlčení při vycházení schodů přitom vydává za tolik slov), ale buďme milostiví a přičtěme to na vrub omezenému rozpočtu, tedy i délce. Jesse a Celine opět čelí času, nově ale mají na co (společného) vzpomínat. Knižním zadaptováním se z jejich vídeňského setkání stalo romantické klišé. První i poslední opravdová láska. Přiblížili se ideál (nebo tak alespoň podle paměti soudí), jehož nedosažitelnost formovala následujících devět let jejich životů. S krátícím se časem do jejich konverzace proniká více hořkosti. Více výčitek a úvah, jak mohlo být všechno jinak. Filmu velmi prospívá, že se oproti Před úsvitem nezdržuje vedlejšími postavami, hrdinové si mají dost co říct sami mezi sebou. Jestliže svižně plynoucí povídání, které mnohé jistě přiměje ke zhodnocení vlastního života, zanechává veskrze příjemný dojem, dokonale nenucené zakončení, uspokojivé pro diváka (který si může domyslet vlastní verzi) a ohleduplné k postavám (kterým je ponecháno právo na tajemství), filmu dodává nadreálných kvalit. Podobný pocit "přesahu" jsem měl z finále Zeleného paprsku. 85% (07.01.2007)

Moc pěkný film, který vlastně není o ničem, jde o jeden dlouhý rozhovor mezi dvěma osobami, které se 10 let neviděli, ona mu ublížila, ale on k ní samozřejmě stále ještě něco cítí. Přes tento klišovitě znějící popis a fakt, že se ve filmu nic neděje jde o dílko záživné, zajímavé a to zejména díky úžasným a inteligentním dialogům a oběma hercům. (26.07.2007)

Zatímco první díl je tak trochu naivní a lehce nedotažený, dvojka je naprosto dokonalou reflexí „vztahu po vztahu“, dalším krůčkem na cestě životem, ve kterém se dvojice sympatických protagonistů s naprostou nenuceností věnuje životním pravdám prostřednictvím vlastních reakcí. Ten film je očividná zkušenost, jehož rafinovanost dokonale podtrhuje otevřený konec. Kdyby se tvůrci tu rošádu myšlenek a pocitů snažili nějak zafinišovat, naprosto by zabili to kouzlo neurčitého. Takhle to má tečku, na kterou se nezapomíná. „Já vím“… (07.07.2008)

Zatímco příběh z první části jsem hlavním hrdinům vysloveně záviděl a přišel mně velkolepě romantický, z tohoto příběhu pro mně zmizelo kouzlo prvního setkání a stala se z něj realistická slovní show. Jistě romantiku v sobě příběh má pořád, ale už ne tu pohádkovou. Dialogy byly dobrý, mně osobně neseděli obsahově, ale z hlediska vnějšku je beru. Víc se mně líbila některá gesta a pohledy než samotná pointa ke který jsem tentokrát značně skeptický, ale z opačného konce než u prvního dílu, který brnká líbivou melodii všem romantickým snílkům, tady už je to jen melodie pro romantiky, snílkům odzvonilo. (14.09.2014)

A po devíti letech, potkali se znovu. Na jiném místě, za jiných okolností. S léty jim sice přibyly vrásky, ovšem jejich vášeň zůstala a křehké pouto, které je předtím tak silně pojilo, je teď mnohem intenzivnější. Další hořkosladé meditování trojice Linklater, Hawke, Delpy nad úspěchem a zklamáním, láskou a bolestí v příjemném prostředí, se skvěle napsanými dialogy a naprosto úžasným finále. (17.07.2007)