Magnólia

(Můj školní rozbor filmu, který si chtělo přečíst pár lidí, tak jsem ho dal sem. Je to jen část. Obsahuje spoilery!)___Tématem Andersonova filmu Magnolia může být mnoho věcí, protože film je přes tři hodiny dlouhý. A kdyby se Paul věnoval jen jednomu tématu, tak by to bylo neúnosně nudný. Z těch mnoha malých témat, by se dalo složit jedno velké. Je to jako rozebrané puzzle, které po složení dá jeden velký a hlavně znatelný obrázek. Nejspíše proto se rozhodl režisér dát film název Magnolie, což je strom s velice krásními květy na kterých je spoustu okvětních lístků. Stejně jako květ, má film spoustu hlavních postav a spoustu různých, a přece tolik si podobných lidských osudů. Které se odehrávají v jednom městě a během jednoho dne, konkrétně . Na konci dokonce režísér ústy policejního strážníka Jima Kurringa (John C. Reilly) vysloví téma filmu: jak moc těžké je odpustit druhému člověku? Jedním slovem se téma dá nazvat „odpuštění“. Všechny postavy se musí vyrovnat s překotnými událostmi jednoho mimořádně nepovedeného dne, a pokud se zítřejšího rána nad nimi rozklene dočasné příměří, neznamená to, že je dobojováno. Odnášejí si však možná to nejcennější - další šanci. Aby bylo odpuštěno všem, musí se během filmu stát několik náhod. K tomu vzniklo na začátku filmu i předtitulková sekvence, v níž nás vypravěč prostřednictvím groteskních příhod ujistí, že neexistují "obyčejné" náhody. Ty náhody se táhnou celým filmem - samotářský policista Jim se během výkonu služby seznámí s dívkou, na niž se už ani neodvažoval myslet, neodbytná televizní redaktorka odhalí v rozhovoru s úspěšnou mediální hvězdou jeho tajené rodinné rozpory právě ve chvíli, kdy se s ním na smrt nemocný otec, se kterým se neviděli deset let, snaží přes svého ošetřovatele spojit, malý Stanley Spector se v závěru slavné televizní soutěže vzepře estrádnímu zneužívání rozumově nadaných dětí; ve stejném okamžiku Donnie Smith - bývalé zázračné dítě téhož televizního pořadu ze šedesátých let - v sobě najde odvahu a veřejně vyzná lásku milovanému barmanovi. Rodiče se snaží udobřit se svými potomky, dvojice se potkávají a míjejí, tváří v tvář blížící se smrti vycházejí najevo kruté pravdy minulosti a aby všichni odpustili všem, musí z nebe spadnout něco daleko neobvyklejšího, než jen obyčejné dešťové kapky.____Téměř každý z protagonistů Magnolie prožívá jedny z nejtěžších chvil svého života a snaží se porvat s minulostí. Každý, jak nejlépe umí. Otcové by rádi napravili své prohřešky a chyby a usilují o usmíření se svými ukřivděnými a zatrpklými potomky. Ti jsou však již natolik zklamaní životem i rodiči, že přijmout jejich napřaženou pravici pro ně není zase tak samozřejmé a jednoduché. Někteří se snaží dávné křivdy ignorovat, vymazat ze svého života jak je, tak i osoby, které je způsobily (Frank), jiní zase odmítají na veškeré zlo zapomenout a vláčí je sebou jako těžký kámen, jenž je táhne ke dnu (Claudia). Všichni se zmítají v pochybnostech, hledají lásku a odpuštění. Emoce vyplouvají napovrch. Mo těchto slovech je jednoznačné, jaký žánr tento film obsahuje. Magnolia je hlavně melodramatem v nichž jsou opravdu malé střípky, kde se zasmějeme nebo něco parodují.___Než začneme mluvit o filmové řeči z technické strany, zmínil bych se nejdříve o skvělém scénáři, který je skvěle napsaný. Autorovi a zároveň režisérovi se podařilo zvládnout i v takové šíři filmového materiálu nezakopnout. Je vidět, že film je postaven na silném scénáři a tak to má být. Světová kinematografie potřebuje víc a víc autorských režisérů, protože když se to tak vezme, film režíruje režisér nejlépe právě podle svého textu. Jak už jsem se zminil o použité hudbě zpěvačky Aimée Mann, tak nejlépe byla použita ve scéně (dá se říci muzikálové), kdy všechny postavy (včetně téměř nemluvícího Earla Partridge na smrtelné lóži) zpívají její smutnou píseň Wise Up o kříži, který si nese každý z nás. K tomu se střihově po nich střídají záběry. Toto živé propojení filmové hudby s dějem funguje už od dob Stanleyho Kubricka. V poslední scéně policejní strážník Jim promlouvá ke Claudii, která má slzy v očích a sleduje ho. Pak najednou pohlédne přímo do kamery na dívaka, usměje se, začne hrát hudba, zatmívačka, titulky a konec. Kupodivu mě překvapili téměř experimentální střihy s hudbou. Jeden obraz končí a druhý začíná. Přesně tak i s hudbou. Žádná hudební prolínačka, prostě rázně jedna skončí a druhá začne. Zajímavé bylo vtipné využití hudebních motivů - nástup Franka T.J. Mackeyho na scénu za doprovodu Straussovy symfonie „Tak pravil Zarathustra“. Schéma skládání střípků z příběhů jednotlivých protagonistů si Anderson tak trochu "vypůjčil" ze slavných Prostřihů Roberta Altmana, spojuje je však s dech beroucí filmařskou virtuozitou, na kterou v kinech hned tak nenarazíte. S kamerou provádí přímo divy. Opravdu minimálně používá statické záběry, prakticky vůbec. Neustále střídá nejrůznější úhly, prudké nájezdy, krásné a klidně pomalé záběry a hlavně ruční kameru. Díky střihu má každá postava stejně velký prostor a čas. Tím hlavní role v podstatě neexistuje. Díky režisérem zvolené filmové řeči se po celé tři hodiny filmu udržuje divákova pozornost a pokud po druhé hodině film ze svého rychlého tempa přece jen trochu poleví, pak to lze brát jako pouhé nadechnutí před jedinečnou závěrečnou scénou se žábami.___Začátek snímku se dá nazvat dokumentem nebo spíše rekonstrukcí. Rekonstrukce případů, které se staly (jen jsou poupraveny na náhody – to s potápěčem se skutečně stalo, ale s řidičem s letadla se vůbec neznali a ani se v žádném casinu nesetkali. Skok ze střechy a jeho náhodné postřelení se také skutečně stalo, jenže střílející nebyl rodič.), kdy v tomto případě hrála hlavní roli náhoda, podivná shoda okolností, jež "nemohla být pouhou náhodou", že to přeci muselo mít nějaký význam a hned potom... Devět různých lidí, devět různých a přece tolik si podobných osudů. Režisér se nijak nerozpakuje a ve zběsilém tempu nám servíruje všechny ústřední postavy hned po rekonstrukcí náhod. V podobných případech se často stává, že méně pozorný divák se brzy ztratí ve změti postav, Andersonovi se podařilo prostřednictvím dokonale pravidelného střihu a stejně velkého prostoru, který všem hrdinům věnuje, tomuto riziku vyhnout a orientaci maximálně usnadnit.... (16.02.2004) (menej) (viac)