Horečka

Jsou filmy, jež jsou natočeny tak strhujícím způsobem, že i když trvají třeba dvě a půl hodiny, divákovi uběhnou jako nic a on by si je ihned po shlédnutí nejraději zopakoval. Pak jsou filmy, jež se nedají časově měřit, protože diváka naladí na vlnu jakéhosi bezčasí, nechají mu okusit kousek věčnosti (filmy od Tarkovského, Frickeho nebo Malicka). No a nakonec jsou zde snímky, které kupříkladu netrvají ani hodinu a přijdou vám tak nudné a dlouhé, že by vám snad i rychleji uteklo tříhodinové čučení do prázdné zdi. Horečka, navzdory svému strhujícímu názvu patří mezi ně – osobně bych ten film přejmenoval na mnohem výstižnější Nudu. Poté, co se zpočátku díváme na poloprázdný bar, v němž navátí štamgasté prožívají své „zábavné“ chvilky skládající se z kymácení se ze strany na stranu se sklenkami v ruce, se naše pozornost upře na rozpustilou barmanku, která vykládá jedné zákaznici o svém bývalém milenci a poté si krátí svůj čas nestoudným ukazováním kotníčku místním intelektuálům. Následně se do hospody přivalí námořníci, které nemilosrdně pronásledují lehké děvy v očividné natěšenosti na zboží, které námořníci přivezli. A divák sleduje dalších několik desítek minut velmi zajímavé výjevy akce, která se opět skládá ze snímání opilých a kývajících se námořníků, na jejichž klínech se kývají opilé lehké ženy, což se zděšením sleduje roztomilá opička, která se zdá být nejsympatičtější postavou filmu. Ale pozor, přichází šok – barmanka objeví v jednom námořníkovi svého bývalého milence, o kterém se dříve zmiňovala zákaznici. Ten jí uměl líbat krček, jako žádný jiný muž, ba ani její současný partner, shodou okolností kolega barman. Ovšem do toho se připlete jakási Japonka, kterou námořník-milenec sbalil na svých cestách a jež neumí hádám chodit, protože se po celou dobu plazí po zemi, aby sebrala z jednoho stolu kytku. Opravdu, duchaplný symbol... Já vlastně nevím čeho je to symbol, ale pojďme dále. Poté, co se jí pokusí jeden z místních gentlemanů zvednou strhne se rvačka, avšak Japonka stále odvážně pokračuje ve své výpravě/plazením se za květinou a to i poté, co se polovina hospody umlátí k smrti a barmanka je zatčena, neboť ji z toho masakru obvinil dříve jí sváděný intelektuál. Z toho plyne jedno velmi důležité poučení pro ženy a to jest „dávejte pozor, komu ukazujete své kotníčky" - jestliže to nemyslíte vážně, mohlo by vám to vymstít. Hrůza film. (24.11.2018)

Čistý manifest simultánního pojetí filmu, který se otišťuje v ději i v obraze. Když se k tomu ještě přidá koncept fotogenie a impresivní zachycení okamžiku, nemůže vzniknout nic než nevšední poezie a jeden z nejčistších zážitků francouzského filmového impresionismu. (25.11.2011)

Narozdiel od Usmívající se paní Beudetové režisérky Germaine Dulac ma film francúzskeho teoretika Louisa Delluca nenadchol, ani nezaujal, ako po stránke formy, tak obsahu. Čiastočne je to zavinené možno tým, že sa dochoval iba fragment snímky, čiastočne príšerným hudobným sprievodom, za ktorý by som toho idiota, ktorý si myslel, že sa to k tomuto filmu celkom hodí, dal sťať, ale svoj podiel na tom mal aj afektovaný, teatrálny prejav hercov, absencia akéhokoľvek sprievodného textu, miestami veľmi podivne koncipovaný strih a nudný, uťahaný (a miestami mi prišiel aj trochu rozpačitý) dej. 20% (07.03.2014)

Film francouzského impresionismu s temným laděním přístavní krčmy. (05.07.2022)

V podstate nudne podaná krčmová bitka, v aspoň remeselne dobrom spracovaní. Prostinký príbeh neurazí, ale aj to dopracovanie sa k finále nepôsobí nejakým výslovným tempom gradácie. (22.01.2023)