Má je pomsta

„Pozor chlapče, máš to v tepně“ Oko za oko, zub za zub a svět bude brzy plný slepých a bezzubých. Sympathy for Mr. Vengeance není klasickým příběhem o pomstě typu Tony Scott a jeho Muž „všem usekám pazoury“ v ohni. Když uplynula hodina poklidně vyprávěného dramatu s nějakým tím vtípkem pro milovníky černého humoru, říkal jsem si, že už není co vyprávět, že už by to mohlo skončit. Nezajímalo mě, co bude dál, mlčenlivý hlavní hrdiny mi nepřilnul k srdci (nejspíš kvůli té zelené kštici)… jenže teprve druhá půle začíná řešit téma pomsty. Ukazuje, na jak vratkých morálních základech může podobná pomsta stát a nutí nás řešit dilema, kterému ze dvou „mstitelů“ přidělit sympatie. Nedokázal jsem se rozhodnout. Poselství je nabíledni: když už se mstíme, měli bychom k tomu mít pádný důvod a vědět, proč a komu se mstíme. Nad celým filmem pak visí zásadní otázka „Má vůbec smysl se mstít? Povede to k něčemu?“. Park-chan Wook nepovažuje vysvětlivky pro zmatené diváky za nezbytné a asi vám chvíli potrvá, než zjistíte, kdo je kdo a kdo sleduje jaký cíl. Stále nicméně jde o nejpřímočařejší z dílů „vengeance trilogy“, svým způsobem hodně komorní, což se projevuje i na střídmém, leč brilantně promyšleném pojetí vizuální stránky. Park má dar vyprávět obrazy, které vystihují podstatu věcí do jejich nejhlubšího nitra. K nejúžasnějším patří výstup „stínů“ do schodů, na ten jen tak nezapomenu a ve svém žebříčku originálních vizuálních nápadů jej řadím hned za komiksové oči z Tatiho grotesky Můj strýček. Sympathy for Mr. Vengeance není jen dalším z nekonečné řady snímků o životě jako sérii nešťastných událostí, o životě ve světě, kde vaše volání o pomoc stejně nikdo neuslyší (v lepším případě proto, že slyšet nemůže, v horším proto, že slyšet nechce). Je zároveň důkazem progresivnosti „novovlnové“ jihokorejské kinematografie. Důkazem progresivnosti, která nespočívá jenom v neotřelém formálním přístupu, množství sprostých slov a brutálního násilí. Tohle všechno Mr. Vengeance sice má, ale navíc z toho dokáže vymáčknout pořádně silný příběh, jenž ve vás bude doznívat ještě pár minut po doběhnutí titulků. 85% Zajímavé komentáře: Marius, wipeout, silent cut (21.12.2007)

Len zriedka kedy mi nesadne snímok z Kóree. Popravde, je to skôr výnimka, potvrdzujúca pravidlo. No a bohužiaľ toto je presne ten prípad. Nechytilo, nijak mimoriadne nebavilo, pričom samotný film som dopozeral len zo zvedavosti z rozuzlenia. Taktiež som dúfal, že sa "Mojej pomste" podarí napraviť reputáciu "Oldboya", no ani toto očakávanie nedopadlo dobre. Mne osobne prídu oba počiny na jedno kopyto. Príbeh ako vždy nadštandard, kvalita spracovania na výbornej úrovni, len tá forma a čudesnosť obalená do originality ma akosi minula na sto honov. Nebyť živšej druhej polovice (no a toho záveru samozrejme!), ktorá ma po pomerne vláčnom úvode konečne prebrala, zrejme by moje hodnotenie opäť patrilo do kategórie "pritiahnutých za vlasy". Takto aspoň slabšia trojka, ktorá nikomu oči nevypichne. (02.06.2016)

Ako je už u Parka zvykom po formálnej stránke sa filmu nedá nič vytknúť. To isté platí aj o deji a herckých výkonoch. Menej akcie než u Oldboy-a ale viac emócií a hlavne lepší scenár. Pre mňa minimálne tak dobré ako geniálny Oldboy. (25.09.2005)

Parkovej trilógii o pomste samozrejme kraľuje Oldboy, ktorý je dokonalý po všetkých stránkach. S týmto filmom som bol ale určite spokojnejší ako s posledným dielom Nebohá pani pomsta. Film má pár chýb, niektoré scény sú divne predčasne ukončené, samotný únos dievčatka akosi prekvapivo nedostal priestor a otec dievčaťa a jeho motivácia mohla dostať tiež viac priestoru, no zároveň je tento pohľad na únoscov i pomstiteľa zaujímavý. Nudiť by ste sa nemali, napriek tomu, že filmu niečo chýba. Najviac asi to, že nedonúti diváka k zamysleniu, aj keď sa v závere snaží šokovať. Slabšie štyri. 70%. (22.07.2012)

Mistrně zkonstruované vyprávění o několika různých mstitelích, z nichž každý si z jistého úhlu pohledu zaslouží pochopení či sympatie, jejichž úsilí však směřuje k podobně marným koncům. Režisér diváka nešetří - od začátku do konce se kupí jedna lidská tragédie za druhou, přílišné ponurosti se však Parkovi podařilo vyhnout, zejména díky černočernému humoru a smyslu pro bizarní detail. Násilí je někdy pouze naznačeno, jindy je zobrazeno nemilosrdně naturalistikcy, vždy je však podáno originálně, nápaditě a účelně. Samotný závěr pak úspěšně korunuje dílo jednoho z nejoriginálnějších režisérů posledního desetiletí. Mimochodem - ten zdejší plakát je spoiler jako prase! (11.05.2009)