Pelikán má alibi

Český film měl v dřevních dobách své existence o klasickou detektivku velkou nouzi. Jemné, zatím spíš nesmělé náznaky se začaly objevovat již ve dvacátých letech, výraznější úspěchy se dostavily až o něco později, v době, kdy na barrandovské pláni vyrostl jeden z nejmodernějších filmových ateliérů v Evropě. V případě Pelikána nejde vskutku o žádné velké kriminální drama, už proto, že mezi aktéry tohoto veselého příběhu nacházíme dva pouliční fotografy, nemotorné šmodrchaly, kteří vzbuzují smích už jen tím, jak vypadají: tento dojem zesilují i jejich představitelé, herci Jindřich Plachta a Stanislav Neumann. Nebezpečně se roztáčející kolotoč záměn, nedorozumění a lží, jenž je podnícen shodnou identitou dvou mužů, z nichž jeden je dle nepsaných pravidel situační grotesky hodný a ten druhý, jak jinak, zlý, nemá čím a jak zklamat ani současného diváka. A přidá-li se k tomu ještě prudce nakažlivá písnička o tom, že sedím na větvi a zpívám, roztaje i ten největší morous a škarohlíd. (04.10.2008)

Nejen pro tu úžasnou písničku, kterou zpívají Neumann s Plachtou, ale zvláště pro tu neobyčejně živou souhru dvou krajních životních etud dvou dvojic naprostých loserů – pouličních fotografů a zbytných nájemných sil, knihkupeckého příručího, který rozumí slovu, a děvčete z cukrárny, která ví, že to nejsladší je to nejdražší, mně film, který jsem hledal po dlouhá léta v celuloidovém labyrintu, znovu nadchl. A tak si můžu zplna hrdla zazpívat i já – a po svém: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/violin-sonate-houslov-son-ta-2 (30.11.2019)

Dám tomu nakonec slabé 3 hvězdy, ale vážně hodně slaboučké. Neskutečně mě tady vytáčelo to rádoby komické - a snad i teplé - duo Plachty a Neumanna, takové pitomce aby pohledal a takoví by v realitě asi těžko našli nějakou práci. Leda u ještě většího pitomce... Písnička s "tulidulidum" je sice hezká, ale jak z jiného filmu. A ten konec s rasem, ach jo... Jinak zde máme všechna možná klišé tehdy oblíbených wallaceovek - snad chybí jen tajná chodba. Ale dojde na dvojníky, přestřelku ve skladišti, uloupené klenoty, černou Mimi, dokonce se nám dostane drobného botanického kurzu. Vtipy ne vždy fungují, občas dokonce působí trapně. A co se příběhu týče, vážně nemám rád, když si postavy nechávají frnknout důkazy před nosem nebo je nenapadne zachovat se normálně či dokonce když věří zlodějce nějaké šlechetné úmysly. Na tu krátkou stopáž jsem se často nudil, příběh se nijak neposouval, protože střelného prachu je málo, a vystřílen byl tak do půl hodiny. (04.04.2019)

Vtipná kriminální komedie s jednou velkolepou přestřelkou. Podle mého názoru tomu něco trochu chybí. Nevyužilo se všeho, co se nabízelo a přitom to mohla být vskutku vyvedená taškařice. Na druhou stranu nemá cenu truchlit, i to co vzniklo skoro každého pobaví, rozesměje, či alespoň přinutí k úsměvu. A o zábavu zde jde na prvním místě. Hlavní úlohu má Miroslav Homola, a to v ústřední dvojroli stydlivého prodejce knih Karla Pelikána a suverénního kriminálníka Slámy. O co snadnější život má poctivec, kterému nehrozí, že zemře v přestřelce se zástupci zákona! Mezi další důležité postavy patří dvojice popletených a někdy i nesvéprávných fotografů Máček (Jindřich Plachta) a Kalabis (Stanislav Neumann), kteří jsou u všeho důležitého i nedůležitého. A revírní inspektor Moudrý (Jaroslav Marvan), snažící se odhalit pachatele loupežného přepadení. Z dalších rolí: starostlivá Pelikánova teta Klára (Růžena Nasková), Slámův nápaditý kumpán Dufek (František Kreuzmann st.), Pelikánova nová romantická známost Jarmilka (Marie Glázrová), Moudrého syn a vrchní komisař (Gustav Nezval), Slámova přítelkyně Mimi Černá (Vlasta Podrabská), majitel vetešnictví a tak trochu dozor nad poplety fotografy (Eman Fiala), neurvalý policejní komisař (Miloš Nedbal) a autoritativní majitel knihkupectví (Bohuš Záhorský). Výsledkem je celkem příjemná zábava, což se počítá. (15.12.2015)

Česká detektivka byla vždy tvrdým oříškem, Bolero buď posledním odstrašujícím příkladem!!! První zvukovou detektivkou byla Záhada modrého pokoje (1933), což byla česká verze německého filmu. První regulérní detektivkou byl až Třináctý revír (1945). Čeští meziváleční tvůrci po několika směšných pokusech na klasickou detektivku rezignovali, snad ani neměli dostatečné možnosti a zkušenosti, aby mohli točit čisté žánrové věci. Ovšem napětí bylo ve filmu žádáné, a proto se filmaři rozhodli spojit detektivku s typickým českým žánrem, z čehož vznikla tzv. detektivní komedie. Pokoušel se o ni Martin Frič (Krok do tmy, Těžký život dobrodruha), ovšem za nejlepšího tvůrce tohoto podžánru pokládám Miroslava Cikána, mimochodem právě on se poučil na Záhadě modrého pokoje. Vrcholem jeho snah je film Paklíč, kterému ovšem předcházel Pelikán má alibi. Komedie řešící motiv dvojnictví typicky českým způsobem, optimální dávka napětí, jemný humor, tradičně dobré herecké výkony. Nejlepší podává Miroslav Homola, škoda, že se jeho kariéra zastavila, a místo zajímavých rolí následovali vedlejší záporáci a dědci, krásná (a na rozdíl od jiných hereček nejen krásná) Marie Glázrová, z figurek zaujme nejvíc Eman Fiala jako starožitník. Kombinace Plachta-Neumann mně nikdy neučarovala, ovšem o něco lepší než Konečně sami, kde byl jejich výkon značně bezradný. A přesto, když se řekne Pelikán má alibi, vybavím si právě tyto dva komiky, jak šlapou zelí, za nimi probíhá zadní projekce a oni notují "Sedím na větvi a zpívám..." (17.03.2004)