Lucerna

Jirásek je jedním z nejlepších příkladů oběti povinné školní četby. Ve školách je tak moc podstrkován studentům, že ti k němu většinou získají odpor a nikdy si od něj nic nepřečtou. Občas se k němu dostanou alespoň díky různým adaptacím. To je v podstatě i můj příběh. Sice jsem přečetl Filozofskou historii, ale jen z donucení, a protože byla nejtenčí. Proto jsem si doplnil další díru ve vzdělání až teď a podíval se na televizní adaptaci Lucerny. Děj je sice naivní, ale obsazení je skvělé a herecké výkony také. Dialogy výtečně využívají krásné češtiny a je radost je poslouchat. Místy je vidět divadelní předloha, ale to vůbec není na škodu. Lucerna se mi v tomto zpracování líbila za čtyři hvězdy. (12.10.2020)

Krásná moudrá kněžna, jak mají pohádkové kněžny být. Svých práv si vědomý mlynář, ochotný bojovat pro princip a hrdost, jak už tak je hrdinům předurčeno. Méně okázalý hrdina, zakladatel archetypu deptaného učitele (když vezmu v potaz třeba současné slučování zvláštních - to jsou ty pro hloupé děti - a normálních škol, vnímám tuto postavu jako proroka černé budoucnosti českých pedagogů), pekelná xantipa a její manžel, křehká a přesto rázná mlynářova schovanka, zlý správce a suita jeho podivných zlolajných přicmrndávačů a celé to spěje k poznání, že kde jsou lidé zlí, jsou strašidla hodná a lidské spravedlnosti občas musí pomoct kouzlo. (28.10.2015)

Klasika. Jiráskův blízký vztah k prostým lidem a krajině, z níž sám pocházel, je tóninou, která trvale rozeznívá rozvážnou melodii jeho široce založeného díla. Lucerna není v tomto směru výjimkou, naopak se s odstupem času zdá, že právě v této jevištní hře se tehdy víc než padesátiletý spisovatel vrátil k bezpečným jistotám svého dětství, kdy se zážitek skutečně prožitý stejně jako vysněný mísí s tajemstvím krajiny, která se jednou provždy každému z nás zapíše do paměti jako představa domova. Filipova inscenace vytváří prostřednictvím televizní kamery jedinečnou atmosféru jako stvořenou pro uvolněnou představivost – hranice mezi realitou a fantazií jako by tu vlastně ani neexistovala, mnohem výraznější dojem zanechává až jakási hororová tajemnost šera a tmy, z níž se vynořují pohádkové bytosti. Galerie hereckých osobností předznamenává cosi o velikánech své doby: v popředí divácké paměti stojí bezesporu famózní Pivcova kreace zámeckého vrchního, Brzobohatého tvrdohlavý mlynář, hájící Haničku, svá práva i stoletou lípu, Kemrův vodník Michal se svými pentličkami a lidskou touhou po lásce, falešný panský dvůr i komičtí venkovští muzikanti. Nepomíjivý půvab Jiráskovy Lucerny vznikl ze skutečnosti, že právě v této hře, milované a vyhledávané už několikátou lidskou generací, dokonale splynulo povědomí domoviny, vlasti s bezpečím a sladkosti dětství. (12.04.2016)

Klasická televizka zlatých 60. Pietní převyprávění klasické báchorky, která je tolik podobná Snu noci svatojánské. Janžurové ta Klásková vydržela mnoho a mnoho desetiletí, stejnou roli hrávala ještě po roce 2000 na Národním. Co se týká úprav kolem Zajíčka a jeho Dorničky, tam poněkud nezapadá Lukavského věk (přeci jen téměř padesátiletému herci těžko uvěřit problémy kol kasací) a slova, které by měl adresovat své milé, jsouc přeneseny k Haničce a toliko postrádají své prvotní kouzlo. Nicméně, text je to nesmrtelný a zaslouží si pozornost v každé úpravě. (09.03.2009)

Převést divadelní hru na televizní obrazovku a obsadit ji vynikajícími herci, to byla obvyklá strategie Františka Filipa. V tomto případě se mu to opět povedlo. Inscenace nepostrádá nic z předlohy a zároveň má něco navíc. Jednu ze svých posledních rolí zde vytvořila v televizi a na filmovém plátně již odepsaná HEROINA českého divadla Leopolda Dostalová. Velmi hrubě opomíjená Vlasta Fialová ukázala, že její herectví je na nejvyšší úrovni, stejně jako Mistři Jan Pivec a Zdeněk Štěpánek. Mohu doporučit všem milovníkům televizní a divadelní klasiky. (01.02.2004)