Karel a já

Období normalizace a protektorátu má plno významových paralel a styčných bodů, jedním z nich je fakt, že ony pohnuté doby přály vzniku filmových komedií, bylo důležité mít alespoň na pár chvil možnost někam utéci z šedivého bezčasí reality. V roce 1942 (tedy těsně po období heydrichiády) velezkušený režisér Miroslav Cikán natočil komedii skutečně maximálně únikovou, sentimentálně bezstarostnou letní veselohru, kde ani náznakem není nastíněno nic z pozadí pohnuté doby vzniku. Stejně jako v 70. letech i tady hraje skoro celá dobová herecká špička, v níž ale dominuje rozverný Jindřich Plachta v roli drožkáře Šourka (komediálním vrcholem jsou jeho promluvy s koněm Karlem), a stejně jako za času normalizace i tady je, tak typicky pro český národ, poukázáno na nefunkčnost národních elit a coby jádro národa je tu prezentována manuálně pracující vrstva obyvatelstva. Ta nezkažená ryzí povaha obyčejného člověka je to, co nás ochrání před zhoubným vlivem zvenčí a co má trvalou hodnotu, ale to už tu známe od dob národního obrození a Panklovic Babičky... (zajímavé je také zamyslet se, proč zrovna tenhle film tehdy němečtí okupanti dovolili realizovat a jak moc k tomu přispělo ideové vybavení díla, v němž Češi jsou interpretováni coby budoucí dělníci Evropy...) (05.07.2011)

Milé, kvalitiní, typicky "Cikánovské". Filmy Martina Cikána mají takovou zvláštní atmosféru - milou, poklidnou, typicky prvorepublikovou... Film "Karel a já" je tomu příkladem. Snoubí se tu nevšední děj, roztomilé pavlačové prostředí a také exteriéry (ve filmech této doby ne tak obvyklé), výborná herecká garda... Nechybí ani ponaučení. Film jak má být. 70% (03.10.2010)

To mělo být jako co? Komedie? Film o dvou "zamilovaných" párech v nichž si zamilovaní dělají navzájem všelijaké krkolomné kurvárny a naschvály, víceméně bez důvodu, jen tak aby ten druhej co nejvíce žárlil, nevěděl na čem je, nebo byl prostě jen frustrovanej a nasranej...Super.. Do toho dědek celou dobu "strašně vtipně" svádí koně a celé je to zarámované do moralitky o uctihodnosti dělnické třídy... Na druhou stranu je fajn vědět, že už v roce 42 se točily pičoviny na úrovni Troškových majstrštychů... (30.12.2016)

Pohádka o tom, kterak zhýralý mladík byl napraven. Je ale pravdou, že nejvíce selhal jeho otec, který situaci řešil až když bylo skoro pozdě. Herecké bsazení je více než uspokojivé, především díky upovídanému Plachtovi, bodrému Marvanovi, ale také roztomilým dámám. Na dobu vzniku obdivuhodně humorné. (28.10.2020)

„Říkám ti, nezlob mě! Di si za Vaškem. Je to hodný hoch a ty seš taky trdlo, tak se k sobě báječně hodíte.“ Zpočátku mě mírně zarazilo, když jsem si uvědomil, že Jindřich Plachta zdaleka nemá/nebude mít tolik prostoru. Což je ve výsledku trochu škoda. Oba páry Dítětová-Pešek, Dohnal-Vítová (ehm, nebo spíš Marvan?) jsou sice také vcelku zábavní, ale přece jen vtipnosti výše zmíněného matadora (navíc podpořeného skvělým parťákem Karlem, ačkoliv drobet nemluvným….) a jeho neustálých průpovídek („Ó jak je měnivééé, to srdce ženinééé!“) nedosahují. Tak či onak jde o příjemnou záležitost (i přes tu naivitu a poněkud otravný důraz na manuální práci) a pro mě osobně zároveň pobídku, abych se podíval i na další filmy pana režiséra, tenhle si vysloužil slušné 4*. „Pane Šourku, ale vy jste zapomněl na jednu důležitou okolnost.“ - „To je možné. Já teď k stáru ztrácím paměť.“ - „Myslím na ženskou hrdost!“ - „Na tu byste zapomněla taky, kdybyste teď pana Oldřicha viděla. Je o hlavu vyšší, opálenej…zkrátka už skoro člověk.“ (14.04.2018)