Mladí a slobodní

Byli jsme mladí a singles. Sedávali jsme zásadně na zemi, nosili dlouhý vlasy, otevřeni světu, čerpali jsme od všech, kteří se kolem nás pohybovali. Bydleli jsme na hostelu nebo na bytě, a ani jsme nevěděli, kdo s náma vlastně bydlí trvale a kdo jen přechodně. Tráva, občas i nějakej jinej experiment, Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden, Alice in Chains. Spousta lidí, který přišli, znamenali moc, a zase zmizeli v nenávratnu. Nikdo nikoho nesoudil. A snili jsme o ženskejch, který budou úplně stejný jako my, stejný názory a stejný kapely, na který budem spolu chodit pařit. Dnes už se to těžko vypráví, když to vidím na plátně, je to i malinko směšný. Ale byla to moje doba a byl jsem to i já. Díky za ten film, abych si mohl připomenout kým jsem byl a snad i jsem, neboť ty kapely mi hrajou doma velmi velmi často... (07.01.2010)

Pohodový film o věcech, které prožívá každý z nás, ať je to v Seattlu, nebo v Brně. Lidi se láskují, potom se rozcházejí, utvářejí milostné vztahy, které se později buďto vydají cestou "...buďme aspoň přáteli...", či se v lepším případě vydají na společnou cestu životem, plným vzájemného porozumění. Crowe o tomhle všem vypráví s velikým nadhledem ve filmu, plném odkoukaných životních situací a chytrých dialogů, jehož hlavní myšlenkou je naprosto zřejmá skutečnost, že každý člověk k sobě někoho potřebuje a srdce si vždycky řekne samo. A když k tomu hraje výkvět grungeový scény, jako jsou třeba Alice in Chains, či Soundgarden, pak není co řešit. Nebylo taky marný nasávat tu atmosféru tehdejšího Seattlu, města, jehož vliv na hudební scénu začínal v té době být celosvětovým. Točilo se ve stejný době, kdy Nirvana se svým Nevermind pořádně nakopla "dveře vnímání" a pomohla dostat rockovou hudbu do věřejnoprávních rádií. Kdo ví, možná k tomu pár procenty pomohl i tento Croweův film. PS: Pobavila mně minirole zpěváka Pearl Jam Eddieho Veddera jako bubeníka Dillonovy kapely :o) (05.02.2006)

Neviem či to bolo tým, že som nemala pri sledovaní nič moc náladu, ale film mi absolútne nesadol. Postavy typické na 90-ky a tak aj vyzeralo všetko ostané. Prázdne dialógy, nezaujímaví aktéri a klišé na každom kroku. Neoriginálne, až moc jednoduché a 100 krát otrepané. Jediné, čo možno stálo za to, bola muzika. Inak strata času. (15.09.2017)

Vzpomínám si na kazetu se soundtrackem, která mi v pokoji vyhrávala celou sedmou třídu. Singles jako by byli i moji sousedé.. Teď jsem ve věku hlavních protagonistů a nevím proč, ale už mě to zas tak nebere. A určitě to nebude tím, že grunge už neletí. Hipík Cliff je pořád stejně skvělý, ale jeho závěrečné prozření se mi teď tolik nelíbí (asi mě moc nezaujalo ani tenkrát, protože je to to jediné, co mě při letošním sledování překvapilo). Celé je to vymyšleno pěkně, zahráno taky, jenom se to časem tak nějak rozplizne. Ale koukat se na to dá. PS:Co se označení "komedie" týče, za jediný vtip považuji Tima Burtona a jeho ambiciózního režiséra. (16.08.2011)

6/10 Pěkný film o mladých lidech a jejich osobních problémech a radostech. Těžko mu něco vytknout, běžel hladce, zábavně, ale pro mě jaksi nevýrazně. Nelituji času stráveného u tohoto Croweova ranného dílka, ale nepřišlo mi, že mě něčím obohatilo. Pro Crowovy fanoušky určitě samozřejmost, ale ve srovnání s jinými obdobnými filmy bych asi zvolil konkurenci ;) (03.08.2006)