Píseň pro Rudolfa III.

Na tenhle serial sem narazil naprostou nahodou v ramci vysilani starsi tvorby na CT2. Kdyz se podivam na soucasnou TV produkci, je skutecne neskutecne co v Ceskoslovensku v kratkem obdobi svobody pred '68 vzniklo za neuveritelne originalni a svezi dilko. Jestli TOHLE je atmosfera a duch ktery komunisti normalizaci zabili, tak uz jen za to si zaslouzi do jednoho viset... (11.04.2005)

V rámci československé televizní tvorby a s přihlédnutím k historickým událostem (srpen 68) obdivuhodný počin. Přesto se mi jednotlivé epizody zdály příliš rozvláčné (na celovečerní stopáž to vážně nebylo) a bavily mě jenom určité fragmenty. Ráda si ale někdy zopakuji například díl třetí (populární zpěváci v rolích učitelů a "Podívej, kvete růže" Helenky Vondráčkové) nebo čtvrtý středověký. (04.05.2020)

I dnes neuvěřitelně svěže působící písničkový seriál. Normálně netrpím záchvaty nostalgie, ale nelze si nepovšimnout, že tehdejšímu mainstreamu dominovaly prvotřídní zpěvácké hlasy. Ne že by dnes bylo málo skvělých zpěvaček a zpěváků. Jen nejsou moc slyšet. Do médií jsou posouváni zřejmě podle jiných kritérií.:-D (05.12.2023)

Můžu říct, že je to alespoň pro mne jedna z nejlepších výpovědí své doby- nálada ve společnosti, radost ze života, prostě to na mě velmi silně zapůsobilo. Navíc uprostřed výroby seriálu přijedou Rusáci a utnou Pražské jaro, což se projeví v dalších dílech celkovým zvážněním a ztemněním písní i hrané části. Je vidět i v závěrečných dílech, jak jsou všichni zdrcení a neví co bude, nálada v těch dvou posledních dílech je fakt pohnutá, Martina Motlitba na konci Monte Christa a vánoční koledy na Půlnoční ve svatém Jakubu, toť sepětí národa v těžké chvíli, které má svou sílu i dnes. Ale krom toho se užije i spousta srandy, herecké výkony excelentní, většina velkých hitů své doby tu taky zazní. Tenhle seriál mne prostě dostal..100% (04.01.2015)

Řezník Vandas (Darek Vostřel) je strašlivý protiva. Nepřímočarost jeho přízemní, uťápnuté maloměstské paničky (Lída Vostrčilová), je rovněž cosi obludného – jaký to ilustrativní pár. Před 25 lety jsem jejich povahovou vyhraněnost tolik nevnímala – mladý člověk přijímá vše, co je pro něj nové, s otevřeností a zvídavostí. Dnes mě ale oba iritují a stejně tak mě rozčiluje druh servisu, který pan Vandas ve svém řeznictví nabízí (lze-li zde vůbec při jeho ořkikování zákazníků uvažovat v intencích tohoto slova ;) ). Alespoň tak má jeho prostřednictvím generace nepoznamenaná českou formou komunismu příležitost nahlédnout do zákulisí totalitní vývařovny, v níž se spoluutvářela naše soudobá „národní povaha“. Vše křiklavé se však úspěšně rozplývá ve snových fantaziích ústředních hrdinů, kde pro zlobu není místo. Píseň pro Rudolfa III. je středněproudé rodinné melodrama, okořeněné tradičně skvělou Janžurkou v roli úplně vygumované puberťačky a navždy sympatickým Jiřím Hrzánem. Protože jde o televizní entertainment let šedesátých, je v řádu vyšší kvality, než kdyby pocházela z doby dnešní. Svou největší hodnotu má však mimochodem – coby výpověď o Čechách těsně před koncem našich posledních nadějí. Vždy jsem měla nejraději scénu, kde dámy vítají Alexandra Dubčeka, a také Hrzánovo vylepování nápisu určeného ruským vojákům. Vzpomínka na tento seriál se pro mě vlastně stala vzpomínkou na tyto záběry. Proto pro mě bylo po 25 letech překvapením, když jsem zjistila, že tento díl neexistuje, dochovaly se jen útržky, které byly po roce 1989 odvysílány v krátkém úvodu před dílem sedmým. Vryly se mi však do paměti nejvíce. Píseň pro Rudolfa III. je pro mě dnes z velké části právě jimi, a právě ony i dobový kontext se také významně podílí na mém vyšším hodnocení. Přestože jde o seriál kultovní, považuji za vrcholné filmové dědictví této výjimečné epochy jiné tituly. Hudební šlágry jsou však jeho nezpochybnitelnou dortovou třešní. V typické východoevropské setrvačnosti oprašují rozvernou melodiku padesátých let, nabízejí ale i nezaměnitelnou aktuální autorskou poetiku a nestydí se ani za coververze světových hitů (jak by se s tím asi vypořádaly dnešní autorské zákony). Do dnešní chiliastické doby nekompromisně přenášejí bezstarostný optimismus a naladí velmi pozitivně. Až by člověk na chvíli uvěřil, že bez následné normalizace bychom dnes v tak hlubokém úpadku nežili, byť takhle jednoduché to není. (22.02.2016)