Sedmokrásky

Děvčátko, jménem Věruška, dostalo barvičky a začalo si hrát. Doba tehdy byla celkem příznivá, nikdo ji moc neokřikoval, a tak tvořila, až z toho vznikl film. Barevné filtry, abstraktní duhové kompozice, všemožné koláže. Barev se Věra Chytilová v tomto filmu zkrátka nebála. Dialogy (pokud se tak ve filmu proneseným slovům dá říkat) v sobě míchají absurditu s existenciálními problémy, feminismus s bohapustou zkažeností, chlípnost se smyslností a kdoví, co ještě. Nevím, ale nějak jsem se v tom ztrácel. Párkrát mě sice potěšila nějaká ta do absurdity vyhnaná šílenost, ale jako celek to u mě moc nezafungovalo. Jen mě tak napadá, jak je ta hranice přijetí uměleckého experimentu tenká. Zatímco Ovoce stromů rajských jíme je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, u Sedmikrásek jsem se místy i nudil. Mně se ty barvy prostě moc nelíbily. Ale mělo to i své světlejší stránky, respektive ty méně barevnější. (31.01.2009)

Nesnášíš to, ale miluješ to. Nechápeš to, ale jedeš v tom s nima.... Takto by se dala laicky popsat legendární sociálně-politicko-kritická satira Sedmikrásky, jež pojednává o excesech dvou nerozlučných dívek, Marie a Marie - obě jsou zkažené a rádi hrají hru "Vadí, nevadí?". Jenže jde o snímek, který je interpretačně otevřený, a dodnes mnozí polemizují nad tím, o čem vlastně je.... Jde o ódu na anarcho-feminismus, experiment zkoumající hranice avantgardního filmu, nebo jen rafinovaně groteskní 'two-women-show'? Jedni zase budou Sedmikrásky vnímat jako šílenou exhibici o morálce, druzí pak jako podobenství jež je oslavou nespoutanosti ženství. Tím vším Sedmikrásky jsou, a zároveň nejsou... Věra Chytilová se zde totiž pokouší zbořit mýtus o něžném pohlaví tím, že boří narativní, formální i stylistické konvence filmového média, čímž divákovi servíruje filmový pokrm, který mu buď zachutná a bude jej milovat, anebo mu nezachutná a bude jej nenávidět. Nic mezi tím, nic pro diváky bez nadhledu. To vše a nejen to dělá ze Sedmikrásek nadčasový prototyp emancipačního filmu a nedocenitelný klenot nejen v rámci české nové vlny.... Zkrátka, jeden z mála filmů, kterej je tak cursed, až je prostě skvělej - k tomu všemu ještě věnován všem, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem. Takže jestliže Věra Chytilová neměla při natáčení týhle provokativní pseudo-intelektuální frašky permanentní halušky, tak pěkně šmelí. (06.06.2022)

"Tento film je věnován těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem". Tento dovětek na konci filmu je jasnou definicí stylizované tvorby Věry Chytilové, kterou dala ihned soudruhům najevo, že to s ní rozhodně nebudou mít v budoucnosti lehké. Sedmikrásky jsou druhým celovečerákem Chytilové a zároveň její nejvíce experimentální záležitostí. Osobnost Věry Chytilové je originální a další snímky byly jejím naturelem a sžíravou kritikou socialistické společnosti a morálky pochopitelně nasáklé, což soudruhům v době temna dělalo obrovské problémy a její filmy jí zakazovali. To by ale nebyla Chytilka Chytilkou, aby se o svoje výtvory pořádně neporvala. A tak po celou dobu od svých filmových začátků do roku 1989 se se soudruhy hádala, málem kolikrát i rvala a svou výřečností a křikem je kolikrát udolala, že jí radši filmy nakonec do distribuce pustili. Díky Sedmikráskám si tato vyjímečná režisérka získala velký respekt po celém světě a svými filmy nasbírala mnoho fanoušků, mezi něž patřím i já. Nelze ještě nezmínit výtvarnou spolupráci Ester Krumbachové a obrazové barevné kompozice kameramana Jaroslava Kučery, který v té době byl manželem Věry Chytilové. "Všechno je zkažené, tak budeme zkažené i my!" (15.02.2019)

"Chápeš to? "Nikdo nic nechápe."                                                                                                                                           Jako vždy u Chytilové skvělá kamera s vizuálními efekty doplněná příjemnou hudbou Jiřího Šlitra a topornou deklamací neherců. (08.02.2014)

"Nikdo nic nechápe." "Nikdo nás nechápe." Marie a Marie vravia pravdu, ani ja im vlastne nerozumiem a nechápem ich. Hlavne nechápem režisérskemu zámeru Věry Chytilové z pohľadu na film ako celok. Jednotlivé zložky sú zaujímavo usporiadané, nápadité a majú tendenciu baviť a zaujať umeleckým aspektom. Jedným z hlavných princípov, ktorými sa Chytilová v príbehu o dvoch skazených, skazených, veľmi skazených dievčatách (vílach?) dovedeného ad absurdum drží, je funkčná estetika škaredého. Kontrast medzi tým, čo vidíme a barokovým gýčom, s akým sú pojatí anjelici Marie a Marie, barokovou hudbou pražského orchestra a barokovým prostredím sály zo slávnej scény v závere filmu je až zarážajúci. Problém je, že film mal svoj význam v kontexte doby, ktorú Chytilová divákovi nepribližuje; s dekadenciou sa vyhýba rámcovaniu a jediný motív filmu, relatívne vzatý za slovo ako politický, je provokatívna rebélia a zhýralosť. Hra s vizualizáciou (teda kamerou, farebnosťou, nasvietením či filtrami), hudbou, zvukmi a rytmikou vo filme je patrná a bije do očí. Žiaľ až natoľko, že miesto obdivovania nadčasovosti a technicko-umeleckého skoku dopredu, popri ktorom všetko ostatné pôsobí zastaralo, je táto fraška o morálke s prvkami nemej grotesky a surrealistických filmov Luisa Buñuela alebo Maye Derenovej skôr materiálom potenciálne vhodným pre privodenie epileptického záchvatu. Účinok pre mňa preto, nech je tento počin akokoľvek ojedinelý a významný, ústi do prázdnoty a upustenia od pokusov o interpretáciu. Strácajú totiž pre mňa zmysel. Upustiť od zbytočného experimentovania, mohla z toho byť príjemne necudná a zvrhlá letná komédia. Chytilová vedela aj lepšie. 65% (23.05.2014)