Sedmokrásky

Chytilová se s ničím nepárala a v uvolněné atmosféře šedesátých let stvořila Sedmikrásky, dílo komplexní, báječně inovativní a barvité. Feministicky orientovaná kinematografie pro mě není zrovna lákadlo, ale tato forma individuality a rebelantství, jakou režisérka svým hrdinkám vnukla, je kouzelná. Míchanice montáží, vizuálních triků a všelijakých experimentů jakoby přímo brojila proti zpátečnickým zatuchlým socialistickým konvencím. Volně propojené scény čistě "ženského" blbnutí a manipulace různými důvěřivými gentlemany lze zase označit za kopanec do rozkroku všem těm maskulinním papalášům, co při natáčení kritizovali nedostatek třídní uvědomělosti. Pak už zbývalo nechat slečinky pošlapat honosné plody práce a oheň je na střeše. Pětiletá odmlka, jakou svého času zakusil i Jan Menzel, budiž dokonalým příkladem, jak se za komančů trestal pokrok. (15.10.2011)

My máme Sedmikrásky, Francouzi Célina a Julie si vyjely na lodi a Američani Thelmu a Louisu. ____ Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Proč vlastně v 60. letech vznikaly, jaké byly okolnosti? Inu, prý tomu nahrávala liberalizace tehdejšího režimu, objevení Bohumila Hrabala, signály ze zahraničí (francouzská nová vlna, neorealismus), kritická odezva na schematismus let padesátých apod. Já vidím ještě jeden důvod, zamlčený a mnohem zásadnější! Tehdejší generace filmařů se zhusta – Forman, Vávra, Chytilová – rekrutovala z lidí, jež nevystudovali režii a neovládali z tohoto důvodu „řemeslo“ a klasické postupy. Proto natáčeli po svém. Kritici zavětřili a s velkorysostí sobě vlastní tomu přimkli terminus „moderní narace“ (tj. subjektivní prožívání času, otevřený konec, autonomní prostředí, individuální režisérský rukopis, nelinearita apod.) Stále šlo ovšem ze strany řady českých režisérů o projev diletantismu – povstávající z neznalosti kanonizovaného filmového jazyka –, který se za intelektuální hru s divákem pouze vydával – třebaže takový Forman se z dokumentární roviny přesunul k excelentním dramatům (trochu kuriózně chápeme přízvisek „formanovský styl“ coby autorský rukopis pro ony dokumentární začátky, sic je zřejmé, že se Forman mnohem více nadřel a do filmů zasahoval, když pracoval v Americe). U Chytilové je v Sedmikrásách až markantní, jak uměle vytváří spontánní situace, jak racionálně manipuluje s barvou a střihem, aby dosáhla nekonvenčního tvaru, stále dokola tímtéž postupem (Sedmikrásky jsou ve své podstatě velice logicky uspořádané dílo a je to dané právě tím mechanickým způsobem, jimž jsou hnětený), a jak naopak nechává vystupovat improvizaci a adaptaci tehdy, kdy se jí nedostává invence, o je to o to nestoudnější, oč takový Kubrick valnou část Vesmírné odysey natočil bezděčně pod vlivem LSD (zeptejte se kohokoliv po silné dávce LSD, aby vám odvyprávěl, co viděl a zažil, a zmerčíte s 2001 mrtě analogií). Tvrdím, jinými slovy, že vytvářet umění není totéž, co vyrábět umění. (17.03.2009)

U Sedmikrásek jsem vděčný za dvě věci. Že mají co sdělit, a nejde tak jen o surrealisticko-experimentální nonsens, a že trvají ani ne hodinu a čtvrt, protože o moc víc bych asi nezvládnul a začal se nudit. A jen se stydím, že mě musela k Věře Chytilové dokopat až jistá potetovaná filmová kritička z LA s australským přízvukem a láskou pro vše staré, nezávislé a feministické. Díky, Alicio Malone, jsi moje filmová guru. (10.03.2018)

K nové vlně všeobecně nemám kladný vztah, a k tomuto snímku jsem přistupovala s předsudkem, že budu mít možnost vidět, kterak byl položen základní kámen zhovadilostí v českých filmech, kterým se v posledních letech tolik "daří". Ale opak byl pravdou. Nejen, že po vizuální stránce snímek minimálně zaujal, ale absurdní nápady a výroky obou protagonistek byly natolik zábavné, že jsem se neubránila smíchu. Možná i proto, že se mně bezděky vybavila vlastní telecí léta, kdy jsme si nudnou cestu busem ze školy zpestřovali trháním papírků, které jsme následně umísťovali kudrnatým spolucestujícím do vlasů (v rovných kadeřích se papírky neudržely). Bavili jsme se přinejmenším stejně dobře, jako dvě Marie při svých, pravda, hodně drsných žertících. (23.02.2009)

Sedmikrásky jsou dvě laškovné, mile naivní kytičky(ve svých rolích nádherná dvojice Cerhová-Karbanová), které si nic nedělají ze života a radši budou zkažené a budou si hrát. Takovou koncepci má nejenom děj, ale také hlavně zpracování, kde si režisérka zkouší všechny možné polohy filmového zápisu - dlouho jsem neviděl barevnější film. V. Chytilové se podle jejích vlastních slov tehdejší filmy nelíbily, z toho důvodu, že byly stejné - podle jedné šablony. Sedmikráskami se vůči těmto schématům vzbouřila a po svém se jim vysmála. Vytvořila tak velice originální a svěží dílko, které vám nenuceně a s lehkostí na konec řekne, že život nemůže být jenom zábava. A nebo ano? (31.01.2009)