Perličky na dně

Postřižiny, Skřivánci na niti a Slavnosti sněženek prokazují, že Hrabala je nejlépe točit civilně, nechat ho promlouvat pouze skrze dialogy, bez pokusů o pseudoumělecké pábitelské scény ála Kachyňa. V těchto povídkách se bohužel takových sekvencí nachází přehršle, takže jsou děsně natahované a nudné, s výjimkou té poslední, která také patří k jasně nejlepším. Kdyby nebylo úděsné hudby, tanečků stařečka s nožem a zpomalených automobilových bouraček, nejvíc by se mně líbil ten jediný barevný příběh od Schorma. Zato u druhého příběhu pravidelně usínám, takže ten dost dobře hodnotit nemůžu. (24.02.2013)

Na mě nejvíce zapůsobila ta pestrost přístupů k hrabalovské poetice - nejdokonaleji (a s největší úctou) ji podle mě vystihl Jan Němec, na mě však nejvíc zapůsobilo expresivnější a živelnější pojetí Evalda Schorma, i když hlavně snové scény působily trochu manýristicky. Menzel naopak Hrabala mírně podřídil své vlastní poetice, pod níž sice mizí drsnost života a jde spíše o povrchové pábení, ale vykreslení prostředí a svrchované filmařské pojetí nabízí požitkářský zážitek. Snímek uzavírají dvě konvenčnější povídky, které se Hrabalovi více vzdalují - Chytilová vsadila na autenticitu a prvky stylizaci jsou ryze jejím vlastním kladem, který působí trochu cizorodě a již spíše ohlasuje poetiku Sedmikrásek a Ovoce stromů rajských jíme - Boudník je však fascinující, stejně jako ukázka jeho uměleckého tvoření. Jireš natočil okouzlující historku s nespoutanou a života znalou cikánkou, kde sice zní vytříbené Hrabalovy dialogy-monology, ale zbytek je spíše módní a atraktivní záležitost. Kdyby se k prvním třem povídkám přidaly syrově poetické Sběrné surovosti, vznikl by spisovatelově poetice daleko bližší tvar. (23.02.2012)

Povídkové filmy (obzvláště ty, kde jednotlivé povídky zfilmovali různí režisérři) obecně v oblibě příliš nemám (podobně jako nemám moc rád žánr povídky ani v literatuře). Ruší mě jejich nesoudržnost, zapříčiněná skutečností, že jednotlivé povídky mívají rozdílnou kvalitu a na malém rozsahu nemohou dosahovat stejné působivosti jako celovečerní film. V tomto filmu tomu není jinak, povídky působí dosti nesoudržným dojmem, a film se kvůli tomu vzpírá celkovému hodnocení (jak chcete hodnotit film, který se skládá z 5 zcela autonomních krátkých filmů?). Obzvláště Schormova povídka z celého filmu vyčnívá nejvíc, protože je na rozdíl od ostatních natočena barevnou kamerou - pro to nějak nemám pochopení. Obecně se mi některé povídky líbily více (Podvodníci), jiné méně (Romance), a celkově se prostě nemohu ubránit dojmu, že jednotlivým režisérům, kteří se na tomto zajímavém experimentu podíleli, více sedla samostatná práce (jak překvapující poznatek, žeano). (22.02.2015)

Podle mě celkem nevyrovnaný povídkový film. Menzelovo a Němcovo zpracování věrně zachycují Hrabalovy pábitele a jejich pábení, ale pro film to bohužel nestačí. Výrazně nejlepší je Schormův Dům radosti, který dal původnímu literárnímu zpracování nový rozměr. Tady věříte, že filmové postavy skutečně žijí tím, co říkají. Jsou to opravdoví pábitelé, zatímco u předešlých dvou povídek jsem měl pocit, že text odříkávají zpaměti jen amaterští herci. Automat svět stojí na nádherném výkonu Vladimíra Boudníka. Jirešova povídka s mladičkým Ivanem Vyskočilem mi připomíná Formanovy Lásky jedné plavovlásky a Černého Petra. Křehká a moc pěkná věc. Co se týče Hrabalových cameo roliček ve většině povídek, tak vypadaly poněkud nuceně a do filmu příliš nezapadaly. (27.04.2006)

Pět povídek Bohumila Hrabala zpracovalo pět mladých režisérů nové vlny a každý pojal svůj úkol z jiného úhlu. Hrabalovo dílo není čistě dějové, je postaveno na poetice okamžiku. A je umění, zachytit jeho podstatu na film tak, aby příběh neutrpěl. Asi nejvíc mě okouzlil Menzel a první povídka, mám stejné procítění Hrabala jako on. (19.08.2021)