Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)

Začiatky panelákových kazajok, v ktorých sme doteraz uväznení, k tomu bezradnosť zo socialistického systému, v ktorom muselo všetko fungovať za každú cenu, i keď len naoko. Životy ľudí však v týchto polo-rozostavaných sídliskách fungovali naplno a nie jeden sa tak stal ich obeťou. Postupné odcudzovanie sa zachytené už v jeho zárodkoch, krásna a realistická mozaika obyčajných, tragických situácií (v podstate ale úplne o ničom), ktoré dnes našťastie už nezažívame a ani by sme zažiť nechceli. 75%. (23.01.2009)

Život lidí v každodenních situacích uprostřed právě staveného sídliště i již hotových a obývaných paneláků... V době vzniku se film kvůli satirickému zobrazení života v normalizačním marasmu promítal jen velice okrajově, Věra Chytilová v něm nekompromisně zachytila tehdejší dobu. Přesto si troufám tvrdit, že Panelstory je hodně nadčasovým filmem, protože odráží životní perepetie mnoha kolem nás, prostřednictvím zobrazení lidské charakterů a různých situacích odvíjejících se nezávisle na sobě a z velké části nezávislé i na konkrétní společenské situaci. Zmatený kolotoč těchle situací zachycuje Chytilová tentokrát na pozadí věčně rozkopaného sídliště (nebo rovnou celé čtvrti) z důvodů výstaveb. Vyvádění dětí, mezilidské vztahy, nevěra a nedorozumění, podplácení, sociální i zdravotní problémy, hraniční situace (zaseknutý výtah) a podobně.... někdy hořký až groteskní humor, jindy deprese. Když se divák bez problémů smíří s tím, že jde sledovat český film bez hereckých hvězd (stejně se dočká alespoň Jiřího Kodeta hrajícího v epizodní roli sebe sama nebo tehdy ještě neznámého Oldřicha Navrátila), tak si skvěle užije i onoho neherce dědečka (Antonín Vaňha) :-). Pokud jde ale o můj osobní dojem z filmu, přes veškeré klady se mi tenhle slepenec nejrůznějších prožitků bez ucelenější dějové linky nebo jakéhosi "příběhu" sledoval místy poněkud náročněji a vyznění některých scén (za neutíchajícího křiku nebo pláče dítětě) působilo na mne až moc depresívně. (80%) (Challenge Tour: Rok s najväčšími svetovými režisérmi) (31.05.2018)

„Já uteču!" „Tak tě sebere SNB!"... „Pusťte mě, nebo řeknu, že kradete děti!" Hořká satirická komedie je přesným obrazem doby a já jsem se podivil, jak nezestárla. Ba co víc, zdá se mi lepší, než když jsem ji viděl před mnoha lety, což bude možná tím, jak trýznivé vzpomínky spolu s ní vyplavaly na povrch. Sídliště - jedno velké mraveniště, kde nic není zcela hotové, kde je toho spousta zfušovaná, ošulená a odbytá, kde se lidé jak mravenečci brodí bahnem, do něhož zapadají a s vypětím sil ještě tlačí kočárky a kárky před sebou. To snad ani není alegorie. To je zkrátka realita (a proto soudruzi tenhle film nenáviděli). Lhostejnost, sobeckost, podplácení, flákání se, samota. I když v tom lidském víru se najdou i tací, co nejsou lhostejní, co pomáhají, co soucítí. Protiklady dvou postav - chlapečka v červené bundě a starého dědy - jsou ve skutečnosti spojnice. Skvělá nervní kamera podtrhuje absurditu doby. A pak je zde Chytilové oblíbená červená - láska, nebezpečí, krev, varování, výkřik. Červené bundy, kabáty, dupačky, kočárky, červený šátek i lampa a srdce v ústech při sexuální extázi, svetr s červenými a zelenými pruhy jak od Freddyho. „My se vám jen podíváme na kohoutky." „Na moje kohoutky se nikdo dívat nebude!" Už v minulém století jsem neměl tomuhle filmu co vytknout a to zůstává i nadále. (28.06.2020)

Se sklenkou vína jsem se prokousal avantgardní depresárií, sociálním dramatem i nadsazenou komediální fraškou, poznamenán zůstávám jen mírně, každopádně jde o bezesporu zajímavý projekt a za šišlajícího dědka - glosátora přihodím ještě bodík navíc :) 7/10 PS: měl jsem tu možnost 4 roky pobývat na pražském jižňáku, i když jen na kolejích, přesto si troufám tvrdit, že mám určitý základ, se kterým tento film u diváka počítá... :) (01.03.2009)