P.F. 77

Téma Anticharty je pro naši společnost do značné míry bolestivé a zdá se mi i, alespoň v umění, docela málo reflektované ba spíše obcházené a opomíjené. Vidět oblíbené televizní tváře participovat na něčem, co jsme raději ukryli do těch nejzazších zásuvek nevědomí, jelikož to vlastně vypovídá o nás samých... Televizní film Jaroslava Brabce však tato slova důsledně vyvrací. Vynikající Vlasta Chramostová a scénář psaný přímo pro ni, dokonce možná i podle ní (pozor však, paní Chramostová se ve skutečnosti zachovala přesně naopak, než v tomto filmu!!!), výborná kombinace hraných scén a autentických dobových záběrů, úžasné, na současnou filmovou tvorbu velmi nadprůměrné herecké výkony, morální vyznění filmu gumující všechny tlusté čáry za minulostí... Velice záslužný a povedený počin, tenhle ,,televizní" film... (23.11.2006)

Ach jo, tak takhle vypadá novodobý film na politickou objednávku. Propásnutá příležitost seznámit zvídavé diváky s jednou z důležitých historických událostí normalizace (a vysvětlit, čím že "ten milionář Havel bojoval proti režimu". Bohužel, scénář nepochybně zasvěcené dvojky se nezajímá o vysvětlivky, automaticky předpokládá, že divák ví, o co jde a jak se v 70. letech žilo, spíš používá situace, které jsou pro neinformované skoro bez významu (sám jsem musel svému mladšímu protějšku vysvětlovat o co jde, jaký účel má ta paní po boku Kolářové, cože bylo v Chartě 77, atd.) Scénář nepochybně podlehl pazourám režiséra Brabce, který rádoby inovativním střihem spíš samotný prostý příběh složený z pár základních situací tradičně zprznil do trochu nudné a nepříliš atmosférické záležitosti a už by snad radši neměl psát ani přepisovat nic. Štěstím je obsazení některých rolí - Chramostová je jistě povolanou herečkou pro vysvětlení, proč se do Anticharty podařilo zatáhnout skoro všechny důležité umělce té doby, kteří určitě v soukromí netrpěli stejným zápalem pro režim jako Jiřina Švorcová a hlavně konečně pokusem vysvětlit národu, že nemůžou analyzovat něčí účast nebo roli v politicky poplatné situaci černobíle, jen aby mohli ukázat prstem. Naprosto hrozně hrají představitelé studentů, hlavně ústřední vykonstruovaný pár rebela Romea a papalášské dcery Julie, naštěstí vedlejší role dospělých byly obsazeny šťastněji, třeba Langmajer a jeho "filmová žena" jsou trefně zahrané postavy - nejsou zlí, jen nechtějí mít problémy a chtějí žít v klidu a pohodlí, stejně jako drtivá většina československých občanů, jejichž děti zlověstně na CSFD nemilosrdně drtí nulovým hodnocením dobová díla jako Žena za pultem, aby předvedly "taky nějakej ten protest proti komoušům." :) Abych to shrnul, mohlo to dopadnout mnohem líp a poučit mnohem líp. Neinformovaní nic nezjistí a těch pár dramatických scén jim bude fuk, protože nepochopí "proč s tím ta bába dělá takový cavyky", "kterej blbec vrátil ty prachy a proč" a proč "bába neměla chuť na bifteky". :) (20.12.2011)

Výborný scenár, výborné herecké výkony a skvelá téma by si zaslúžili poctivé filmové spracovanie. Potom možno aj nejaké ceny a medzinárodné festivalové uvedenie. Televízny vizuál v Brabcovom podaní mi však pripadal poväčšinu času veľmi nepríjemný, napríklad pri pohľade/protipohľade v reštaurácii mi bolo až fyzicky zle. Možno to bol režijný a kameramanský zámer, ale u mňa sa minul účinku. Každopádne toto je smer, ktorým by sa mala uberať odnož českej kinematografie, túžiacej po dôstojnom sa vysporiadaní s minulým režimom. (14.11.2016)

Přesně, subtilně nadávkovaný zlo, pěkně natočený, Chramostová skvělá a celý ten marasmus, jako by ho člověk prožíval sám. Až ta scéna s oknem to trochu zabila a zbytek filmu už je úplně někde jinde. Sice dojemný a jakože symbolický závěr, ale vlastně úkrok stranou. Naopak skvělým kompozičním prvkem je "přiznaný" Lubomír Lipský v roli hereckého kolegy, který si s podpisem těžkou hlavu nedělá. Spojuje tak fiktivní linku s dokumentačními záběry z Národního divadla, což je mimochodem podívaná, při níž mě vždy fascinuje pohled do tváří přítomných miláčků národa - tolik koncentrovaného studu a ponížení nikde jinde neuvidíte. (18.11.2015)

Film, který může sloužit jako podnět ke zpytování svědomí i těm, kdo jako já "věk kompromisů" na konci sedmdesátých let nezažili, ale jsou na každém kroku konfrontováni s dědictvím té doby - mimo jiné ve vlastním nitru. Dokážu vydávat svědectví pravdě, i když to stojí mnoho, možná vše? Anebo se hrbím, uhýbám, kličkuji? Nejde jen o velká dramata českých dějin jako je příběh charty/anticharty, ale také o drobné každodenní zápasy. Spíš než k souzení včerejšků mi PF 77 posloužilo k zpytování sebe sama uprosřed dnešků. Je to snímek, který bude málokomu příjemný - snad jen těm, kdo druhé přísně soudí a sebe nevidí. Připomíná člověku upatlané mravní trapno, před nímž by se raděj skryl. Divákovi se nepodbízí, chirurgicky se zařezává do svědomí a působí bolest tam, kde je třeba. Drobné filmařské nedostatky tu lze lehko odpustit. (31.07.2013)