Kopytem sem, kopytem tam

Tvůrčí a režijní přístup první dámy českého filmu a věčné rebelky Věry Chytilové se prolnul s poetikou divadla Sklep a vznikl osobitý a výjimečný film, který už není postaven jen na recesi a dadaistickém přístupu sklepáků, ale slouží v subjektivním rastru paní režisérky vyšším cílům... téměř sociologická sonda o odcizení člověka. Lakmusový papírek nese jméno AIDS... Ve své době to byl velmi kultovní film, stejně jako prakticky všechno, na co sklepáci sáhli...respektive k čemu je normalizační schvalovací komise pustily... (19.11.2006)

Pozdně normalizační snímek Vlasty Chytilové jsem prvně a hned několikrát (jako jinoch – žel plýtvající časem) shlédl především jako alternativní filmovou formu prezentující na polyperspektivním sujetu estetiku „pražské pětky“, kterou jsem tehdy usouvztažňoval s jinými novovlnnými uměleckými projevy, zvláště s muzikou Praprecedentu. Zdaleka jsem nebyl nadšen, jakkoliv mi dílčí momenty přišly již tenkrát skvělé. Tehdy mě oslovily zejména divadelní vsuvky, scénické i dialogické, momenty, kdy se příběh rozpadá v etudy provokující a alternující život. Při zpětném ohledu jsem byvší úžas neprožil: zůstalo u mnohotvárné kritiky pozdně di-sociované společnosti v naduté mocenské struktuře ohavných osmdesátých let, ve filmu neúnosně preparované reprodukovanými televizními obrazy. Sama sklepácká divadelnost vyvstala už jen jako konvenční a obecně přijatelná kritická (satirická) forma, přesahující tehdejší Dikobraz jen nahotou nebo tabuizovanou látkou. Ústřední trojice mužských hrdinů si plete bojiště života s blázineckým shakespearovským jevištěm a nepředpokládaná propadla je poraněné vpouštějí kamkoliv jinam než k nim samým – tedy vzdalují je od jediných léků, jež by jim mohly pomoci, což zákonitě vzbuzuje režisérčin smích. Ten zdaleka nesdílím. V posledku se totiž divadelním jeví již vše, nejen ta tematizovaná socialistická realita, - včetně režie: jakýkoliv záběr se odírá o skutečný (a tragický) život a jeho jedinou cenou je to, co z něj sedře. Takové sledování filmu je pak jen usebranou pietou, ne-li tryznou. Pointa snímku je sice smiřující – osvětluje zkušenost absolutního dna jako příležitost k vzestupu – ale i ono prozření se jen "odehrává" a život zůstává v předsálí. PS: Konstrukce příběhu na mě působila příliš strojeně. V zásadě ale skvěle odráží ono sartrovské peklo společné viny (neb spíše společné slasti a provinění se jí). Nejistota, v níž padá libertinské společenstvo, je pravou podobou jejich volného řádu - jejich vězení. Nad ním vládne právě to ztrácené Já. (01.05.2017)

Divný, zvláštní film, ze kterého jsem asi ne všechny výjevy a scény pochopil. Ale kromě absence českých titulků u německy mluvených pasáží (klasika u mě :-) ) a podivného promlouvání k divákovi ze scény s koňmi, vlastně ani tak moc nemám snímku co vyčíst. Svérázná ústřední trojice mi přišla někdy až moc šáhlá, ale v okamžiku, kdy přišlo na lámání chleba, se ukázala jen jako hlouček ustrašených a navzájem se obviňujících lidiček, což se mi moc líbilo. Stejně jako postupně narůstající paranoia ke konci filmu, nemluvě o autorově záměru. Slabší 4*, Kopytem sem, kopytem tam mě docela mile překvapilo. (18.02.2011)

"Vážení súdruhovia, myšlienky musia byť pochopiteľné pre všetkých". Chytilová dokázala toto heslo spoločne so zašifrovanými metaforami vtesnať do väčšiny svojich diel. Kopytem sem, kopytem tam už bohužiaľ myslím trochu zostarlo a môže zato aj Chytilovej klasický štýl. Záverečné rozuzlenie sa nesie v značne divadelne expresívnom hereckom duchu a tak trochu ničí akýsi štylizovaný realistický tón predchádzajúceho deja. Ten sa občas trochu vlečie a niekedy som si uvedomil, že sa film za niekoľko minút nikam neposunul, videli sme iba ďalšiu variáciu eskapád ústrednej trojky. Niektoré momenty sú takmer geniálne, niektoré vizuálne ťažko stráviteľné, Chytilovej sa však podarilo zachytiť schizofréniu nastupujúcej doby ovládanej strachom z AIDS, ktorá išla a stále ide ruku v ruke s povrchnými a pokryteckými medziľudskými vzťahmi. (13.02.2014)

Byly chvíle, kdy mi to dost lezlo na nervy, ale těch naštěstí bylo minimum. A taky byly chvíle, kdy mi určité scény přišly příliš dlouhé - a takových už bylo o něco víc. Ale jinak si mě to kupodivu dost získalo. Zpočátku je to takové mile šílené se spoustou zajímavých kameramanských nápadů, až mi to připomnělo devadesátkové filmy Jana Němce (což chápejte jako klad, navzdory jejich hodnocením) a raná díla Petra Marka (ale ty mi přijdou kreativnější ve srovnání s tím, že jsou vlastně amatérské), ale postupem času to začne být stále víc a víc dramatické, až to vygraduje do celkem drsného finále, kde mi pár scén přišlo pomalu až hororových. Hlavní ale je, že to celkem dobře funguje a ve chvílích, kdy to má být vtipné, to vtipné je. Akorát jsem se bál, aby to vůbec k něčemu dospělo, ale naštěstí se tak stalo a celý ten film je vlastně kritikou promiskuity a tzv. absolutní svobody, která nikdy nevede k ničemu dobrému. A všechny ústřední postavy si to v závěru naštěstí uvědomí. Taky je zde samozřejmě přítomná kritika tehdejšího režimu, ale to není nic neobvyklého. Dokonce mi sedl i ten Chytilové šílený styl a na rozdíl od některých jiných jejich filmů tu na mě působil aspoň z části atmosféricky, zatímco třeba u Panelstory mě neskutečně otravoval po celou dobu. A myslím, že i ti Sklepáci tu podali dobrý výkon, ale minimálně u Hanáka nepochybuji o tom, že umí hrát. Nemůžu říct, že by mě to bůhvíjak dostalo nebo že by to pro mě byl jeden z nejlepších filmů od Chytilové, ale zážitek to byl určitě a spíš v pozitivním slova smyslu. Slabé 4* (11.06.2022)