Reklama

Reklama

Mexický baník Paco (Tony Musante) sa odváži postaviť tvrdému majiteľovi bane Alfonsovi Garciovi (Eduardo Fajardo), čo ho takmer stojí život. Pre revolučné nálady okolia sa Garcia rozhodne zveriť svoje striebro poľskému žoldnierovi Kowalskému (Franco Nero), aby ho dopravil cez hranicu do bezpečných Spojených štátov. Čiaru cez rozpočet však všetkým zainteresovaným stranám urobí bandita Riccioli (Jack Palance), ktorý dostane chuť konečne zbohatnúť. Chce sa zmocniť nielen vydolovaného striebra, ale aj majetku všetkých baníkov. (TV JOJ)

(viac)

Recenzie (77)

Visáč 

všetky recenzie používateľa

Franco Nero kropí mexikáncov guľometom a frajersky škrtá zápalky zloduchom o zuby a ženským o kozy. Proste bad-ass. Giovanna Ralli je kosť a magor Jack Palance sa furt prežehnáva a pokojne nacpe chlapíkovi granát do držky... Corbucciho westerny nie sú tak epické jak leoneovky, ale majú viac humoru a rýchlejší spád. ()

Klajnik 

všetky recenzie používateľa

Jedná se o první film z Corbucciho „zapata trilogie“ – tedy westernů zasazených do období mexické revoluce. Dalšími příklady je třeba Leoneho poslední příspěvek do westernového žánru, Kapsy Plné Dinamitu nebo třeba Vera Cruz z období klasického westernu. Žoldnéř mě z nich bavil ale nejvíce. Vlastně je to jeden z nejlepších spaghetti westernů (westernů z Itálie, které jsou natolik svébytné, že si vysloužili vlastní kategorii v rámci širšího revizionistického westernu) a můj nejoblíbenější westernovej Corbucci, kterej se nespecializoval na formát  epických fresek, ale dělal spíše menší a kratší, špinavější, hrubější a temnější, tematicky méně košaté a hluboké westerny, které však dostatečně esteticky vynikaly: Velké Ticho mě bavilo nejméně, ale to je dáno tím, že má nejblíže k anti-westernu, jenž se vzpřičuje zábavnostním aspektům, které dělají westerny zábavnými. Django má sice nezapomenutelnou titulní skladbu, ale přišel mi příliš dějově vyprázděnej a zkratkovitej (- kdyby film artikuloval onen konkrétní Tarantinův headcanon, jenž interpretuje děj za hranice toho, co je nám řečeno, tak bych byl mnohem více uspokojen), ale nutno mu přiznat jisté béčkové kvality, spojené hlavně s jednou konkrétní vyhrocenou akční scénou. Žoldnéř je svým cynismem bližší Velkému Tichu, ale současně zvládá být zábavnější než béčkovej Django: Z této trojice je sice nejdelší, ale pocitově mi utekl nejlépe, díky dobře rozfázovanému ději i v něm vystupujícím 3 hlavním postavám, z nichž každá je skvěle zahraná a od sebe charakterově odlišitelná. Tony Musante hraje Mexikánce Paca, v němž se pod útlakem majitelů stříbrného dolu probudí třídní vědomí, a započne tak svou cestu vůdce revoluce. Není však natolik inteligentní a schopný ji vést, a tak sjedná partnerství s cynickým Polákem Kowalskym, kterého hraje Franco Nero a který mu v tom má pomoci, ačkoliv ten se chce na revolučním odhodlání jen napakovat. Tím jsou Pacovy ušlechtilé zájmy kompromitovány a na jeho charakteru se buduje konflikt hodnot, který později přechází mezi konflikt hodnot, jenž každá z postav zastává. Zde vidíme, že scénář má s čím pracovat. Proti jejich nejednotným snahám stojí záporák Ricciolo v podání Jacka Palance, jehož výsměšná servilnost, která je ve skutečnosti povyšováním, i jeho charakteristické křižování mu dodávají na povahové plasticitě, ačkoliv jeho postava nemá v příběhu tolik prostoru. Mnoho diváckého potěšení plyne rovněž z toho, jak dobře natočen Žoldnéř je: I dnes působí film dosti živě, dynamicky a nápaditě. Tarantino také prohlásil, že Corbucci byl jedním z režisérů, který stál na vrcholu tvorby cinematické akce (action-cinematic game), kterou označuje za tvorbu, jež je nejvíce cinematická (- V žádném jiném odvětví nebude tak strhující a podmanivá jako ve filmu! ...Snad jenom ve videohrách, které jsou na akci postaveny, což je dáno jejich mírou interaktivity, ale nutno uznat, že videoherní akce bývá čím dál tím více cinematicky estetizovaná). Toto postavení lze Corbuccimu přiznat hlavně díky tomuto filmu, který má skvělé akční sekvence navzdory tomu, že v nich absentuje explicitní násilí (k jehož vyobrazení se nejvíce uchýlil ve Velkém Tichu), což mi většinou zkazí dojem, protože mi to nepřijde přesvědčivé. Peckinpah se toho vůbec nebál a (nejen) proto mám tak rád jeho Divokou Bandu. Jelikož však Corbucci natočil Žoldnéře natolik dobře, tak ani nebije do očí, že filmaři nepoužili bullet hit squib (praktický pyrotechnický efekt výstřiku krve, jehož smyslem jest simulovat dojem zásahu kulkou, ačkoliv se ve filmech střílí slepýma). Mě třeba ona akční scéna s kulometem mitrailleuse v Djangovi příliš nestrhla, protože nepřátelé uměle popadali z koní, aniž by z kohokoliv vytryskla jen kapka krve, což stálo v rozporu se snahou nás přesvědčit, že je protagonista rozstřílel na maděru. Podobného failu se dopustil i Leone v Pro Hrst Dolarů. Corbuccimu se z toho ale povedlo vybruslit a nesnadno mi je rozpoznati, čím to jenom je: Snad vybalancováním kvalitativních aspektů, jimiž jsou záběrování, střih a praktické efekty výbuchů a kouře, které dalo spíše prominout tomu, že v přestřelkách chybí prskance krve. () (menej) (viac)

Reklama

honajz 

všetky recenzie používateľa

Zpočátku jsem se bál, že to bude takový ten „tradiční“ western o dobrém pistolníkovi proti zlému pistolníkovi, ale čím více stopáže ubíhalo, uvědomoval jsem si, že tohle není jen tak obyčejného. Už jen ty hlavní postavy - jedna dokáže až neskutečně krutě vraždit své oponenty (nebo kohokoliv, kdo mu není sympatický), ale pořád se křižuje, i když jede kolem kostela, druhá je neskutečný snílek, blázen a fantasta, ale myslí věci upřímně, jen je potřeba, aby ho někdo krotil, nu a třetí je chladný mozek, který většinu věcí dovede předvídat dopředu, dokonale střílí, ale je dost na prachy a nedá si vzít sobecky vlastní pohodlíčko. A to celé zpočátku zarámované do „socialistického“ boje chudých proti bohatým, kde ale ani tato rovina není tak jednoznačná, protože i ti revolucionáři jsou zde vykresleni spíš jako šašci, a to v určité chvíli doslova. Navíc film nabízí mnohé druhé plány v záběru, místa, kde si divák musí věci domyslet, jak se staly (typicky příjezd Poláka na farmu dolujících bratrů a první záběr přes studnu), a také jemný humor (Chopin? To je ten chlápek z Chiuachity?). Navíc děj rychle odsýpá, každou chvíli je navrchu někdo jiný, každou chvíli se změní prostředí, ale vše do sebe ústrojně a logicky zapadá. Dojde dokonce na bombardování města (!), natočené vskutku realisticky. A k tomu navíc dokonalá Morriconeho hudba. která ve scéně souboje v aréně je naprosto dokonalá. ()

sud 

všetky recenzie používateľa

Soft verze (či spíše předvoj) Leoneho Hlavu dolů, dosti akční a odlehčená humorem. Navzdory své zábavnosti nezanedbává postavy, obzvlášť Kowalski nemá chybu (skvělý Franco Nero - nechápu, proč ho tolik lidí tady na databázi nemusí). Ve westernovém mexicko-revolučním subžánru s kulomety, samonabíjecími pistolemi, letadly a hrdiny s charaktery "kam vítr, tam plášť" určitě jeden z nejlepších kousků. 80%. ()

RakeW 

všetky recenzie používateľa

Krásná over-the-top střílečka plná logických děr a anachronismů, jejíž největší slabinou je skutečnost, že prim v podžánru "brutální pozdní western z revoluční doby předválečného Mexika" drží dvojice o něco novějších naprosto geniálních filmů (od geniálních tvůrců) - The Wild Bunch a Duck, You Sucker. Jinak je to ale opravdu navýsost povedená taškařice. Franco Nero v dělostřelecké palbě ležérně skládá kulomet, pere se v hnoji mezi domácím zvířectvem, sprchuje se uprostřed pouště posledními povstaleckými zásobami pitné vody, hvízdá Chopina nebo sestřeluje letadlo jediným výstřelem. Za to všechno si nechává pořádně zaplatit a je při tom naprosto okouzlující. ()

Galéria (63)

Zaujímavosti (2)

  • Polák koupí na začátku filmu kulomet Hotchkiss M1914 s 24ranými nábojovými pásky, poté používá pistoli Astra 400 v ráži 9 mm Bergmann-Bayard. (HectorHagman)

Reklama

Reklama