Frida

Přiznám se bez mučení, že některým komentářům k tomuto filmu ne příliš rozumím. Je pravda, že v některých pasážích scénář i režie poněkud drhnou; stejně tak je ale pravda, že toto drhnutí ani v nejzranitelnějších momentech díla neklesá pod práh velkého umění. Klady filmu mnohonásobně přesahují jeho dílčí přešlapy. Životní příběh vynikající mexické komunistické malířky je strhující a burcující sám o sobě. V tomto případě se podařilo propojit přirozeně a spontánně ideu s ryzím, neopakovatelným uměleckým výrazem a mučednickým ženským životním údělem. Do necelých 47 let životní pouti nastřádala drobná mexická krasavice tolik, co by bohatě vyplnilo hned několik průměrných dlouhověkých životů. Životní láska s dalším gigantem světové malby Diego Riverou dala i tak bouřlivému životu další bouřlivý rozměr. Ne lesbické lásky - spíše objetí - , ne četné milostné avantýry, z nichž ta s Trockým nebyla pro Fridin život nepodstatnou, ale prolnutí tragického údělu mrzačky, velké umělkyně, tragické matky a ideové ženy spolu se zachycením neopakovatelné atmosféry Mexika té doby, Mexika Lázara Cárdenase, činí FRIDU, byť produkovanou americkou a kanadskou filmovou společností, filmem v pravdě mexickým. K tomu patří i barevná výraznost a doslovně malířské pojetí řady scén zejména v první části FRIDY. Trhaná filmová kompozice i syžet jakoby odpovídaly i přeryvům a bouřlivostem nezkrotného Fridina díla vztahu k životu. Kolážová intermezza i animace děl Kahlové dynamizují děj filmu a obohacují jeho kompozici; propůjčují mu výraznou osobitost a nezaměnitelnou neopakovatelnost. Neméně působivá je i sklenující hlavní dějová linka: "postelový přenos" umírající umělkyně z jejího bytu do výstavních prostor, v nichž došla naplnění její touha předvést krví vydřené dílo milované rodné zemi a jejím lidem. Socialismus, slovo, které je dnes odsunuto na periférii lexika postmoderního světa, má i tento rozměr svého duchového bytí. Hayeková možná nepsala scénář, určitě nerežírovala, ale nezpochybnitelně byla hlavní hybatelkou dějů a produkce tohoto nevšedního filmu. Julie Taymorová, jméno pro mne dosud zcela neznámé americké režisérky střední generace, zachovala a dále rozvinula ženskou optiku, která byla pro Hayekovou zřejmě hlavním motivem, jenž ji vedl k prosazení tohoto "nekasovního" námětu. Na stříbrném plátně tak byla zachycena s mimořádnou pietou a úctou, s něžnou básnivou neiluzívností, která nic nezamlčuje, ale ani nedémonizuje, velmi podstatná - pro naši společnost prakticky zcela neznámá - část života a pohybů i životního stylu meziválečných levicových avantgard. Platí to nejen pro tu mexickou ale i francouzskou; neméně působivé jsou i ty pasáže FRIDY, které zachycují rockefellerovské prostředí USA třicátých let. Tento zcela nehollywoodský feministický film s naprosto neyankeeovskými rysy svou latinskoamerickou poetikou nemůže neupoutat pro způsob, jakým dokázal divácky přesvědčivě a poutavě přiblížit látku tak nesnadnou a fimovému zpracování se vlastně až bouřlivě vzpírající. (04.06.2009) (menej) (viac)