Túžba Veroniky Vossovej

Nadchla mě především vizuální stránka (způsob snímaní kamery-podhledy, nasvícení, hra světla a stínu) a s ní spojená téměř magická atmosféra plná tajemna (navíc vložka s podivným postarším párem). Jenže od tohohle slibného kurzu se film začal postupně odchylovat k docela tuctové kriminální hře, úvodní dvojice se mi začala dost protivit, večírek mě poněkud minul a konec byl na mě možná až moc střízlivý, takže to budou pouze lepší 3*. (24.03.2013)

Drahý bože, to je podivný film! A to už se mi dlouho nestalo, že bych si tohle řekla, mám velkou radost. A dalo by se říci, že jsem příliš vyděšená na to, abych prošla tmavým bytem do své postele. Sama už tři dny dýchám jako hlavní čarodějnice Helena Marcusová ze Suspirie, spánek se mi vyhýbá a takovéhle věci nadměrně podporují moji představivost. Sehnsucht je myslím mnohem obsažnější slovo než česká touha. (05.02.2015)

Kdybych dosud neviděl žádný undergroundový artový film, natočený navzdory době vzniku schválně černobíle, případně bych znal jen minimum filmů tematizujících filmové zákulisí, možná by mi to, co nabízí Touha Veroniky Vossové, i plně postačilo k nadšení. Audiovizuální stránka je zde přímo luxusní, jak propracovaným černobílým vizuálem, snad ve všech scénách se lesknoucím promyšleným nasvícením a vyladěnými kompozicemi kulis a postav, tak v rámci práce se zvukem a bohatým hudebním podkresem. Jenže tenhle aspekt mi k nadšení vystačil první třetinu a později už jen u pár vybraných scén, neboť z obsahové roviny zbylo až protikladně neivnenční povrchní proplouvání více tématy (stárnutí herecké hvězdy, filmařské prostředí, nacistická minulost, drogová závislost atd.), kterým by se film mohl poctivě hlouběji věnovat a ve zvoleném námětu je propojit, jenže některé z nich tu působí spíše jako nahodilý zpestřující doplněk, když se tu s nimi pracuje tak zoufale málo. Možná by nebylo fér vyčítat Fassbinderovi, že portrétem herečky snažící se přes svůj stav za zenitem za každou cenu znovu hrát značně vykrádá Sunset Boulevard, když svůj film záměrně točil jako přiznanou variaci s poctou zmíněnému Wilderovu počinu, bohužel ke kvalitám minimálně v rámci scénáře se mu ani trochu vzdáleně nepřibližuje a mnohé herecké výkony působí na mě asi tak odtažitě studeně jako to prostředí nemocnice plné dlouhých chodeb a prázdných bílých zdí. Potěšil mě svou účastí Armin Mueller-Stahl ve vedlejší roli scenáristy a ikonická scéna Veroniky s její pěveckým číslem film také osvěžila, ale ve vztahu k celku pořád málo na to, aby výrazněji povýšila můj dojem z dalšího filmu s neskonalým vítězstvím formy nad obsahem. [60%] (01.09.2023)

Zabijácká Fassbinderova přestylizovaná historka, která by měla být poctou, ale je pouze trapným výsměchem. Mimo čas a prostor se veze na vlně všech těch Sunset Blvd. a jejich leitmotivů o padlých divách, jejichž generace byla z veřejného života vyf*ckována nejpozději v roce 1952 (na západě) společně s křiklavými barvami Zpívání v dešti. U nás byl podobný film natočen na konci 60. let - Hvězda - a Jiřina Štěpničková se v něm kála sama za sebe. Queer čtení si tady sice užije, ale s tím na mě nechoďte. Tohle je špatný film z rodiny Protektorů, který se líbí jen tam, kde je divák ochoten sledovat pranýř optikou růžového kukátka. A mimochodem, které ty "staré německé filmy" vypadaly nebo fungovaly jako Veronika? Já se obávám, že je to jen další iluze, která byla RWF spapána i s navijákem. (20.05.2013)

Osaměle a ztraceně bloudí okolo tramvajové zastávky Geiselgasteig nedaleko Bavaria-Studios žena děštěm. Fascinován jejím elegantním zjevem zavede ji sportovní reportér Robert Krohn (Hilmar Thate) do města a den nato ji vezme do nobl kavárny, kde si ona od něj půjčí 300 marek. Reportér ještě netuší, kým tato diva vlastně je: Veronikou Voss (Rosel Zech) - bývalou Ufa-star. Rolí již nedostává, ale starší dámy ji ještě drží v paměti - ve foyer kavárny dokonce visí její obraz... Pozdní dílo Rainera Wernera Fassbindera tvoří prostředník mezi filmy Die Ehe der Maria Braun a Lola a je součástí grandiózní trilogie, jež se vypořádává s kulturním a politickým dědictvím nacistického Německa. Film je vlastně založen na skutečném osudu herečky Sybille Schmitz a svojí černobílou formou je ostrou alegorií vůči všem těm melodramatům, jež tak hojně vznikala za Třetí říše. Do německých kin se film dostal jen čtyři měsíce před smrtí svého autora. (26.05.2005)