Moderná doba

Až do moderní doby patřil Tulák divákům. Pokud to jen šlo, dlouhodobějším závazkům se – oproti Busteru Keatonovi – vyhýbal. S dívkami koketoval, v nestřežený okamžik je i opatrně políbíl, ale k rodinnému životu alespoň navenek neinklinoval. Několik grotesek příznačně končilo jeho osamělou chůzí směrem od kamery, za dalším dobrodružstvím, nezávislém na tom právě prožitém. Teprve Moderní doba, Chaplinovo rozloučení s Tulákem a Tulákovo rozloučení s divákem, končí záběrem spokojeně kráčejícího páru. Tulák odchází, ale konečně není sám, o jeho budoucnost se nemusíme strachovat. Moderní doba však nebyla jen rozloučením s Tulákem, ale také s němým filmem a žánrem čisté grotesky (mj. kvůli finančnímu neúspěchu – kritici i diváci již byli uvyklí zvukově mnohem hutnějším filmům). Chaplin poprvé nápaditě využívá zvukových efektů, buďto k zesílení dramatického (výstřely) nebo komického efektu („krmící“ mašina). Navíc nechá Tuláka jakousi francouzsko-italskou hatmatilku zazpívat pár not. Nejen v této scéně hrdina připomíná porouchaný stroj, který po vykázání z továrny, kde mu příslušela jasná funkce, marně hledá jiné uplatnění. Chaplinův satirický portrét vykořisťovatelské kapitalistické společnosti, měnící člověka v soukolí obřího mechanismu (hádám, že zejména tato rovina Chaplinovy tvorby inspirovala Jacquese Tatiho), souzněl s obdobím hospodářské krize a oproti jiným komediím divákům nedovolil utéct do hezčího světa. Nezaměstnanost, chudoba, hlad, sociální nepokoje – vše sice humorně rámované, nicméně viditelně přítomné. Díky povýšení mechanizace lidské existence na hlavní téma filmu mohl Chaplin vytěžit jeden z hlavních rysů grotesek, jejichž gagy často spočívají v tom, že se lidé chovají jako neživé objekty. Příliš blízká příbuznost s předchozími filmy je zároveň slabinou Moderní doby. Zápletka se vinou střídání různých povolání, která si Chaplin ozkoušel ve svých krátkých groteskách, drolí do oddělených, třebaže s obdivuhodnou úsporností zrežírovaných epizod. Filmu tak chybí dramatická semknutost i emocionální působivost. Kvůli silnému příběhu tedy ne, ale kvůli gagům s kokainem nebo utahováním šroubů a kvůli neodolatelně nabroušené gamine Paulette Goddard se do Moderní doby dozajista vracet budu. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Radko (13.05.2014)

Fakt som si myslel, ze po tolkych rokoch, co som videl naposledy Chaplinove filmy, ze sa budem len tisko a znudene usmievat, avsak velmi som sa mylil. Chaplin je aj dnes tak skvely, ze som sa s chutou a nahlas zasmial na mnohych scenach. Jakmile sa tam objavila nejaka scena, kde nebol Chaplin, uz mi tam chybal a nemohol som sa dockat, kedy konecne pride na scenu. Tie jeho gagy proste nemaju chybu a preto patri na tu dobu ku kralom komedii. Napriklad sceny vo väzeni, kde sa citil ako prasa v zite a zrazu mu riaditel väznice oznami, ze moze ist na slobodu a Chaplin sa ho pyta, ci by tu nemohol zostat, ze vsak tu mu je dobre, ma jednoducho rozosmiala a je tam toho viac, nez dost. Nikdy nezabudnem na jeho srobovanie v extremnej rychlosti akychsi vyrobkov v tovarni :-)... 12.12.2009 ______ Charles Chaplin - (Robotník v továrni) +++ Paulette Goddard - (Uličníčka) +++ Henry Bergman - (Majitel kavárny) +++ Tiny Sandford - (Big Bill) +++ Chester Conklin - (Mechanik) +++ Hudba a produkcia: Charles Chaplin +++ (12.12.2009)

V posledním filmu o legendárním Tulákovi se Chaplin nekompromisně vzpírá řadě faktorů. Jedním z nejdůležitějších je protest proti nástupu zvukového filmu. Chaplin toto téma řeší v několika rovinách a hned v úvodu pomocí zvuku rozděluje role. Tulák je v továrně u běžícího pásu pod vahou extrémního pracovního nasazení postupně zbavován své individuality a zde přichází na scénu první použití zvuku, které Chaplin aplikuje jako negativní vyjadřovací prostředek – používají ho pouze vládnoucí lidé nebo přístroje. Po několika eskapádách v továrně Chaplin nechá Tuláka „vyplivnout“ ven na ulici, čímž máme nabít pocitu Tulákova znovuzrození. Film dává najevo svůj nesouhlas se stavem společnosti ve třicátých letech 20. století a to dosti silně. Následuje řada výborných scének, včetně setkání se s podobně smýšlející „Tulačkou“. Za vynikající moment považuji závěrečnou scénu, kde Chaplin dotahuje svůj „zvukový manifest“ do geniálního čísla. Poprvé v historii zazní Chaplinův hlas, ale zpěv interpretuje jako nesrozumitelný jazyk a smysl písně vyjadřuje svým milovaným pantomimickým pohybem. Moderní doba je krásný film a potvrzuje, jak výtečným filmařem Charles Chaplin ve své době byl. (02.12.2013)

Naprosto geniální groteska! Chaplin tohle umění dotáhl k dokonalosti v době, kdy žánr už prakticky z kin vymizel. Perfektním gagům docela sedí mozaikovitá stavba filmu, sociální podtext ale svému tvůrci přinesl zcela neúměrné problémy (a narozdíl od zhruba stejně starého filmu Hej rup! by je měl i v našem bývalém režimu). (15.03.2005)

Chaplin si vždy dokázal vybrat vhodná témata s humánním poselstvím. Jeho MODERNÍ DOBA je jeden z filmových milníků. Možná jeho nejslavnější film. Nelidské zacházení s továrním zaměstnancem, kdy je na člověka pohlíženo jako na stroj a s tím spojený morální úpadek společnosti, je prvkem provázejícím lidstvo od průmyslové revoluce přes velkou hospodářskou krizi až po současnost. Když lidská pracovní síla nemá žádnou kapitální hodnotu, ztrácí člověk i svou lidskou hodnotu? To je trochu filosofická otázka a není se co divit, že Chaplina často obviňovali, že je komunista. Chaplin ale ve skutečnosti není žádný levicový revolucionář. Jeho filmy mají hlubší poselství, a kdo je sleduje pozorně, musí to vědět. Chaplinovy postavy jsou nositeli opravdových lidských hodnot. Nepodstatné uměle vytvořené hodnoty přezírají s komickým nadhledem. Poselství filmu mluví jasně. Naděje člověka umírá poslední. Film je tradičně obohacen romantickou linkou, spojenou se spřízněním lidských duší, v neklidném a nepřátelském světě. Chaplinovo taneční číslo se zpěvem je báječné. 88% (19.12.2011)