Réžia:
Jaroslav DudekScenár:
Otto ZelenkaKamera:
Adolf NavaraHudba:
Luboš FišerHrajú:
Bohuš Záhorský, Ladislav Křiváček, Petr Haničinec, Jan Tříska, Vladimír Menšík, Míla Myslíková, Slávka Budínová, Klára JernekováObsahy(1)
Příběh jedné obyčejné rodiny, který nenechá nikoho na pochybách, že z prostoru privátního míří k obrazu společenskému, k absurditám doby, ovládané totalitní mocí… Satirická komedie zobrazuje situaci jedné rodiny po imaginární válce, dobu, kdy dosavadní morální hodnoty byly otřeseny. Na půdorysu obyčejné rodiny autor O. Zelenka satiricky portrétuje situaci společnosti, kde se ujímá moci násilí a mazanost. Televizní komedie vznikla brzy po sovětské okupaci. Rychle byla napsána, rychle natočena režisérem J. Dudkem, jenž opřel svou koncepci o skvělé výkony předních herců – B. Záhorského, V. Menšíka, J. Třísky, P. Haničince, L. Křiváčka, M. Myslíkové, S. Budínové a K. Jernekové. Televizní premiéru měla mít v dubnu 1969, byla ale zakázána. Měla ovšem i štěstí, neboť nebyla natočena na magnetický záznam, ale na film, takže příkaz vymazání ji minul. Skutečné premiéry se dočkala až po více než dvaceti letech v roce 1990. (Česká televize)
(viac)Recenzie (70)
Autoři "Vyloženě" rodinné historie se pokusili zamaskovat, ale zároveň také zdůraznit, že se o "vyložené" rodinou historii nejedná. Vždyť stát je pojímán jako suma (spřízněných) rodin, tak jako skupina jedninců (zde) tvoří podobně bizarní rodinu. Česká variace na Orwella, od "Farmy zvířat" po "1984" ()
Tak jako...toto je dosti povedená inscenace, která určitě vítězila v soutěži o "Zlatý trezor". Rodinná idylka v jednom domě se pozvolna rozjíždí....v druhé polovině se vedení rodiny chopí dva bratři (jeden hloupej násilník a druhej prohnaný lišák), lehkým chvatem ovládnou rodinné finance a zavedou totalitní systémek plný špiclování a udávání. Menšina pracuje a zbytek se ve jménu blaha rodiny povaluje. Paralela na komunismus zcela jasná, v daném kontextu padají moudra k zamyšlení. Závěr je ale zdrcující, neboť jasné je jen jedno, lidé jsou v principu tupé stádo živené bláhovou nadějí, že bude líp. Každý, kdo má koule jim nalhat, že se budou mít fajn, bude zvolen, a všichni na něj budou s nadšením dělat a provolávat mu slávu. Takže je to vlastně zcela současný film. 85% ()
Zpočátku trochu nepřehledný mumraj, z něhož se postupně vytváří působivá satira na deformace socialismu, jež nachází odraz v samotném složení rodiny, v níž ideologii nahrazuje vláda nad společnou kasičkou. Štiplavý humor a skvostné obsazení nakonec vytváří dobře fungující celek, i když ona metafora nemusela být tak přímo aplikovaná, například scény nápadně připomínající inscenované procesy jsou až moc křiklavé až senzacechtivé. ()
Další ze zapomenutých trezorových filmů. Naprosto zřejmé podobenství minulého režimu na pozadí života jedné domácnosti, ve které jednotliví její členové představují typické modely chování lidí ve společnosti. Máme zde naivního starého dědu jakožto zastánce starých mravních hodnot, který je však příliš slabý a důvěřivý a naopak zprvu nebojácnou Evu, která se stane obětí vykonstruovaného procesu. Zatímco jeden manželský pár mění neustále svůj postoj podle toho jak jim je, nebo není "domácí režim" nakloněn, tak doposavad podceňovaný Venda získává pocit potřebnosti a stává se ochotným přisluhovačem dvojice bratrů, kteří drží klíč ke společným prostředkům. Zatímco jeden z nich představuje represivní a surovou složku režimu, ten druhý chytře získává vliv v rodině politikou cukru a biče. Ano dochází k novým volbám ale nový "náčelník rodiny" pouze zapadne do předem vytvořeného schématu a nic se v podstatě nezmění. Film samotný je pak přehlídkou hereckých hvězd a věty jako "honem řekni něco loajálního" jsou aktuální i dnes. Dovolil bych si proto vyslovit myšlenku, že snímek samotný by se dnes měl vysílat ani ne tak jako kritika bývalého režimu, ale především jako upozornění na skutečnost, že každý politický režim (i ten současný) je tvořen lidmi .....a jak vidíme z historie......lidi se nemění a stále přijímají své role ve společnosti tak jako členové naší filmové rodiny. ()
O společenském podobenství inscenace je toho zde napsáno již dost, na mne rozhodně nejvíce zapůsobil Petr Haničinec a postava Evy (Slávka Budínová), která hrdě a s nadhledem hájí svou pravdu, aby druhý den zcela zlomená a zraněná zpívala s davem oslavnou píseň života. Nicméně, měl-li snímek premiéru až v roce 1990 a po sedmadvaceti letech má zde něco málo přes tři sta hodnocení, můžeme si tyto úvahy o dobrovolném pokrytectví i falši v kruhu těch nejbližších a také o zlu v podobě vlády člověka nad člověkem, ať už pomocí násilí či vydírání, nechat na dlouhé zimní večery. V každém případě inscenace zaručuje velmi nadprůměrnou podívanou, skvěle kombinující humor i psychologické drámo, jenž nadchne nejen milovníky československé kinematografie. ()
Reklama