Diktátor

Zatímco u Světel velkoměst jsem si grotesku nedokázal vychutnat kvůli prvkům přesládlého melodramatu, Diktátor, drama o těch nejvážnějších věcech, mne bavil díky mistrně zakomponovaným prvkům grotesky. Velká poselství, v čele s tím závěrečným, kdy mizí hranice mezi Chaplinem a jeho postavou, nejsou zazděné fyzickými gagy. Ty zároveň – minimálně v případě Hynkela, zakomplexovaného adepta na psychoanalytické ležení – slouží charakteristice postav. Chaplinův smysl pro slovní humor, v mezititulcích němých filmů přítomný mnohem méně než u Keatona nebo Lloyda, prozrazuje proměnění i ostatních jmen pohlavárů ve slovní hříčky (Herring, Garbitsch, znějící stejně jako „garbage“). Diktátor je velký a důležitý film, nikoliv jen v rámci Chaplinovy kinematografie a jeho význam neskončil s válkou. Určitě se k němu vrátím. Podle aktuálního rozpoložení buď proto, aby mne dojal, anebo pobavil. Apendix: Při vší úctě k Chaplinovi, nejvtipnější byl Jack Oakie jako Napaloni, typ vrcholného politika, na jaké (ne)jsme zvyklí také v Česku. 90% Zajímavé komentáře: Radek99, berg.12, Pacco, Jordan, sportovec (01.02.2010)

Jedna z nejdokonalejších satir vůbec. Dokážu si představit vztek karikovaného psychopata z Germánie i taliánského skinheada, měli-li  některý někdy příležitost Chaplinův humanistický opus magnum zhlédnout. Osobně věřím tomu, že si to nenechali ujít a je jen velká škoda, že ani jednoho z nich netrefil šlak. Karikatura děsivé moci, jenž byla bohužel pevně ukotvena v realitě. Film, jehož závěrečné poselství sdělené samotným Chaplinem v emotivním projevu, by mělo být vytesáno do kamene v sídlech všech vlád na celém světě. Film, jenž dává i dnes naději, že ideály nejsou přežitkem. Ano, naivita nemusí být vždycky k smíchu, zkuste se nad tím někdy zamyslet a nejlépe s úsměvem. Pět mincí v pudingu.. (05.07.2021)

Hrůza, které se lze smát, ztrácí mnoho na svém účinku. Zločinec, který je směšný, stává se skutečný - a vlastně velmi male ubohý - ve svém opravdovém lidském rozměru. Ve filmu, který v mnoha ohledech svého námětu připomíná naši BÍLOU NEMOC (Štěpánkův Maršál je však víc Mussolinim než Hitlerem), podal Chaplin jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů (později totéž téma rozpracuje z jiného úhlu v ještě propracovanějším díle MONSIEUR VERDOUX). Dvojí dějová linie ještě více obnažuje skutečnou podstatu "myšlenek" nacistických blábolů a brutální podstatu jejich aplikací. V některých ohledech je výprava filmu ovšem naivní (scény z koncentračních výborů; dostupné disponibilní informace prostě nebyly a Wannsee teprve mělo přijít). Nemění to však nic na jeho bytostném humanismu a pozitivnínm vyznění. DIKTÁTOR je nepochybně jedním z nejlepších děl hrané kinematografie svého tématu na naší planetě. I po takřka sedmdesáti letech, která uplynula od jeho uvedení do kin. (01.03.2008)

Chaplinovky mne prostě baví (ano, po Kid teprve druhá). Uvidíme, jestli podobný úspěch bude mít i Moderní doba, která mne zanedlouho čeká... Jak mne třeba podobně prehistorické filmy s Burianem nesmírně nudí a nepřipadají mi vůbec vtipné, tak u Diktátora jsem se opět často přistihl, jak se prostě a jednoduše přiblble usmívám. Strašně vtipný a dobře napsaný parodický příběh, skvělé parodování italštiny a hlavně samozřejmě němčiny, perfektní Chaplin... 100% (26.06.2016)

Věřím na sílu lidských konvencí. Můžeme se o tom přesvědčovat dnes a denně. Všimli jste si třeba proslovů na smutečních obřadech? Zesnulý byl lempl, domácí tyran a extrémní protiva, řečník ale pronáší fráze o tom, jak nám všem bude chybět a co pro své okolí udělal, přítomní se tváří tragicky a ti nejsnaživější se dokonce pokouší o nějakou slzičku. O kousek dál se koná obřad radostnější, mladý pár vstupuje do manželství. Přítomný svědek ovšem nezdůrazňuje předchozí milostné úspěchy novomanželky, nechlubí se, kolik přítomných pánů s ní v minulosti špásovalo, a v jeho radostném proslovu se nenajde místo pro informaci, že novomanžel se kvůli své nastávající rozvedl a opustil tři děti. Pokud nám maminka ukazuje novorozeně, nepředpokládá, že zmíníme zjevnou podobu miminka s obličejem netopýrka, byť by to byla stokrát naše subjektivně vnímaná pravda. No a od diváka titulu, který patří do filmového kánonu, je považovaný za symbol antifašistické kinematografie a podepsal se pod něj jeden ze světově nejproslulejších tvůrců, se určitě nečeká zásadní kritika a nespokojenost. Mohl bych pochopitelně přihodit hvězdičku za (nezpochybnitelný) význam, který titul měl ve své době, když USA byly ještě pod silným vlivem izolacionismu a prezident Roosvelt se marně pokoušel burcovat veřejnost k aktivní obraně demokratických hodnot. O hrůzách fašismu se moc nevědělo a ještě spíš vědět nechtělo. Film přišel ve správnou dobu a svoji angažovanou práci odvedl. Za to ho však odměnilo už mnoho jiných, a moji podporu tudíž titul nepotřebuje. Z mého pohledu má Diktátor podivnou strukturu scénáře, který nakonec opouští obě hlavní postavy, a film končí výstupem samotného režiséra a proklamativním přihlášením se k demokratickým ideálům. Vadí mi zamrzlá Chaplinova estetika, která okatě vychází z němé éry a film vypadá, jako by vznikl o dekádu dřív. Obtěžuje mě i naivita zobrazení nacistických pořádků, jakkoliv mnohé bylo Chaplinovi v době natáčení utajeno. Jednoduše skutečnost byla mnohem horší. A možná se na mém hodnocení podepisují přílišná očekávání od legendárního titulu ověnčeného skvělými recenzemi a stejně tak skvělou pověstí. Za sebe můžu říct, že i takový kousek jako Svět patří nám, po kterém v globálním měřítku neštěkne ani pes, jsem si užil výrazně víc. Jakkoliv se v Diktátorovi objeví i skvělé scény, jako celek pro mě ten film zkrátka nefunguje. O poznání přesvědčivější než židovský holič je Chaplin v roli diktátora, evidentně toho hodně odkoukal z nacistických týdeníků, a Hitlerova patetická sebestřednost je pro satiru víc než vhodná. Celkový dojem: 45 %. (20.03.2015)