Já, Kuba

S nadsázkou (ale ne zase tak velkou) divákovi může po téměř dvou a půl hodinách filmu připadat, že viděl pouhopouhé čtyři střihy - mezi čtyřmi oddělenými povídkami. Nekonečné intuitivní a zároveň nápadité jízdy a Kalatozovovy detailní podhledy a nejrůznější náklony kamery se musí dodnes určitě pilně učit studenti moskevského VGIKu. Stejně tak příběh postupuje plynule od na první pohled neviditelného ponížení chudé země, přes identifikaci zdroje její bídy v kapitalismu udržovaném pomocí imperialistického kolosu tam na severu a přes první izolované nekoordinované a proto k nezdaru odsouzené pokusy po revoltě až k uvědomělému organizovanému masovému vítězství revoluce v poslední povídce. Původně jsem i já, byť starý levičák, chtěl být přísný a příliš čitelnou dějovou stránku filmu vytknout. Ale když tu čtu (jako už u tolika východoevropských filmů - včetně Československa) výkřiky uvědomělých uživatelů typu "ideologičnost", "vítězství formy nad obsahem", "manipulování/ zneužívání", tak otáčím. Ono objektivní zhodnocení by bylo asi to co by vidělo Batistu jako toho usměvavého pána co vůbec nedělal to co na očích amerického velvyslance viděl (najděte si např. co to byl zlatý telefon), USA v roce 1961 vyslaly na Kubu humanitární misi plnou freedom fighterů (asi jako jsou dnes ti v Sýrii) atp. atp. Jedna otázka s filmem nesouvisející na zamyšlení: jak je možné že je Kuba Valným shromážděním OSN konstantně volena do United Nations Human Rights Council? Podivné, když přece víme, že jí celý svět opovrhuje pro castrovskou totalitu... (19.04.2014)

Značně experimentální a svobodomyslný snímek, jenž však zároveň nemá daleko k akademickému formalismu. Ideologicky nesmírně naivní, vizuálně silný a přetékající dynamikou a čistě ruským pojetím pohybu a života. Každopádně velmi cenný příspěvek jak k umělečtějšímu sovětskému propagandistickému filmu, tak k tématu ruského nazírání na neruský, tentokrát ten iberoamerický, svět. (09.10.2008)

Jeden mýtus je třeba zbořit, aby mohl být postaven jiný. Třeba i s pomocí pěti tisíc Castrových vojáků. Čtyři příběhy z dob kubánské revoluce, jak ji vnímali sovětští filmaři. Soy Cuba. Jestliže se mi z některých záběrů Kalatozovových Jeřábů rozbušilo srdce (ano, i to se divákům bez kritického odstupu stává), u jeho výletu na Kubu jsem měl tachykardii nepřetržitě. Neuvěřitelně dlouhé a komplikované záběry, emocionální kamera, která bezprostředně reaguje na citový/fyzický stav postavy, případně si jen tak poletuje prostorem (závěr třetí části pro mne byl tím nejvíc WTF záběrem předdigitální éry). Soy Cuba. Jasně čitelná propaganda obsažená v každé větě poetického komentáře, v chování každé z jednoduše typologizovaných postav, v každém okázalém hrdinském gestu, prozrazujícím svou melodramatičností, že se Kalatozov nenamáhal přizpůsobit principy socialistického realismu kubánské mentalitě, dnes nepohoršuje. Stejně jako nepohoršovala v době vzniku, kdy si filmu, realizovaného s prakticky neomezenými prostředky, téměř dva roky skoro nikdo nevšímal. Byli to ironicky ve filmu karikovaní Američané, kdo toto mamutí dílo navrátili do přítmí kinosálů (mj. Scorsese a Coppola). Soy Cuba. Prostinká symbolika (bílá holubice), těžkopádnost, prázdnota a patos doprovodného komentáře (za nimž stojí také Rus, básník Jevgenij Jevťušenko), vítězství formy nad obsahem a ve filmu agresivně manipulujícím s fakty, v některých okamžicích přímo „přepisujícím“ reálné zpravodajské záběry, poněkud směšné poukazování na manipulaci jiných (zapálení plátna, falešná zpráva o Fidelově smrti) – to jsou nedostatky, které technicky famózní podívané upírají nejvyšší hodnocení. I kdyby jich bylo víc, i kdyby jich bylo stokrát víc, kvůli kameře si film, nejlépe ve verzi bez rušivého ruského dabingu, sežeňte… a žasněte. Soy Cuba. Apendix: O natáčení a následném odmítnutí vám toho více prozradí dokument Soy Cuba, O Mamute Siberiano. Jen budete muset skousnout jeho silně nostalgický tón. 85% (11.05.2011)

Kubánska propaganda, optikou sovietskych súdruhov, kúzelníkov, ktorí vytvárajú mimoriadny pôžitok, kde Michael Bay, či Terrence Malick, len tíško závidia, alebo im rozum stojí nad opulentnými zábermi dvoch vizionárov, t. j - režisér Kalatozov a kameraman Urusevskij, ktorí doslova experimentujú, kde ich nápady, sú také bravúrne, že som neveriacky krútil očami, čo mám na mysli, že to vidieť na jeden krát nestačí, vynikajúca škola pre cinefilov, ktorí sa môžu posunúť o krok dopredu. Tuším, že som ešte nevidel kubánsku kinematografiu, len dokument o Castrovi, a tak mi úplne stačí, sa vrátiť k tomuto snímku, ktorý si ešte pozriem, lebo sú tu zábery, ktoré mám rád. (28.05.2014)

Sam sobe se divim, proc jsem se ke zhlednuti tohoto skvostu tak dlouho odhodlaval. Levicovou orientaci musim v tuto chvili povazovat za marginalni, protoze ji na cele care prekonava vynikajici obrazotvornost, ktera do te doby u nikoho nebyla k videni. Tarkovskij (s vyjimkou Ivanova detstvi), Angelopoulos, Tarr, Tsai Ming-Liang ad. nastoupili az pozdeji. (21.10.2010)