Já, Kuba

Jeden mýtus je třeba zbořit, aby mohl být postaven jiný. Třeba i s pomocí pěti tisíc Castrových vojáků. Čtyři příběhy z dob kubánské revoluce, jak ji vnímali sovětští filmaři. Soy Cuba. Jestliže se mi z některých záběrů Kalatozovových Jeřábů rozbušilo srdce (ano, i to se divákům bez kritického odstupu stává), u jeho výletu na Kubu jsem měl tachykardii nepřetržitě. Neuvěřitelně dlouhé a komplikované záběry, emocionální kamera, která bezprostředně reaguje na citový/fyzický stav postavy, případně si jen tak poletuje prostorem (závěr třetí části pro mne byl tím nejvíc WTF záběrem předdigitální éry). Soy Cuba. Jasně čitelná propaganda obsažená v každé větě poetického komentáře, v chování každé z jednoduše typologizovaných postav, v každém okázalém hrdinském gestu, prozrazujícím svou melodramatičností, že se Kalatozov nenamáhal přizpůsobit principy socialistického realismu kubánské mentalitě, dnes nepohoršuje. Stejně jako nepohoršovala v době vzniku, kdy si filmu, realizovaného s prakticky neomezenými prostředky, téměř dva roky skoro nikdo nevšímal. Byli to ironicky ve filmu karikovaní Američané, kdo toto mamutí dílo navrátili do přítmí kinosálů (mj. Scorsese a Coppola). Soy Cuba. Prostinká symbolika (bílá holubice), těžkopádnost, prázdnota a patos doprovodného komentáře (za nimž stojí také Rus, básník Jevgenij Jevťušenko), vítězství formy nad obsahem a ve filmu agresivně manipulujícím s fakty, v některých okamžicích přímo „přepisujícím“ reálné zpravodajské záběry, poněkud směšné poukazování na manipulaci jiných (zapálení plátna, falešná zpráva o Fidelově smrti) – to jsou nedostatky, které technicky famózní podívané upírají nejvyšší hodnocení. I kdyby jich bylo víc, i kdyby jich bylo stokrát víc, kvůli kameře si film, nejlépe ve verzi bez rušivého ruského dabingu, sežeňte… a žasněte. Soy Cuba. Apendix: O natáčení a následném odmítnutí vám toho více prozradí dokument Soy Cuba, O Mamute Siberiano. Jen budete muset skousnout jeho silně nostalgický tón. 85% (11.05.2011)

Značně experimentální a svobodomyslný snímek, jenž však zároveň nemá daleko k akademickému formalismu. Ideologicky nesmírně naivní, vizuálně silný a přetékající dynamikou a čistě ruským pojetím pohybu a života. Každopádně velmi cenný příspěvek jak k umělečtějšímu sovětskému propagandistickému filmu, tak k tématu ruského nazírání na neruský, tentokrát ten iberoamerický, svět. (09.10.2008)

Soy Cubu prostě musíte vidět. Ne nadarmo ji v 90. letech rehabilitoval Martin Scorsese u veřejnosti. Proč? Protože floskule o „zapomenutých klenotech“ a „must see“ filmech nebyla nikdy pravdivější. A protože kamera ještě nikdy nebyla tak živelná a zpřítomněná jako tady. Jak příkladné, když se film o revoluci vymyká svým revoluční stylem. (04.07.2008)

Kubánska propaganda, optikou sovietskych súdruhov, kúzelníkov, ktorí vytvárajú mimoriadny pôžitok, kde Michael Bay, či Terrence Malick, len tíško závidia, alebo im rozum stojí nad opulentnými zábermi dvoch vizionárov, t. j - režisér Kalatozov a kameraman Urusevskij, ktorí doslova experimentujú, kde ich nápady, sú také bravúrne, že som neveriacky krútil očami, čo mám na mysli, že to vidieť na jeden krát nestačí, vynikajúca škola pre cinefilov, ktorí sa môžu posunúť o krok dopredu. Tuším, že som ešte nevidel kubánsku kinematografiu, len dokument o Castrovi, a tak mi úplne stačí, sa vrátiť k tomuto snímku, ktorý si ešte pozriem, lebo sú tu zábery, ktoré mám rád. (28.05.2014)

Sam sobe se divim, proc jsem se ke zhlednuti tohoto skvostu tak dlouho odhodlaval. Levicovou orientaci musim v tuto chvili povazovat za marginalni, protoze ji na cele care prekonava vynikajici obrazotvornost, ktera do te doby u nikoho nebyla k videni. Tarkovskij (s vyjimkou Ivanova detstvi), Angelopoulos, Tarr, Tsai Ming-Liang ad. nastoupili az pozdeji. (21.10.2010)