Der Fall Gleiwitz
The Gleiwitz Case
Réžia:
Gerhard KleinKamera:
Jan ČuříkHrajú:
Hannjo Hasse, Herwart Grosse, Hilmar Thate, Rolf Ludwig, Rolf Ripperger, Achim Wolff, Werner Dissel, Hubert Hoelzke, Georg Leopold, Dieter Schindelhauer (viac)Obsahy(1)
31. srpen 1939. Ze školy SS přijíždí šest polských Němců do Gleiwitz, aby se setkali s mužem jménem Helmut Naujocks (Hannjo Hasse). Stejného dne v Berlíně, okolo 12:40, vydává Adolf Hitler rozkaz číslo 1: útok proti Polsku proběhne zítra ve 4:45 podle plánu Fall Weiß. Ve své gleiwitzské vile se rovněž kolem poledního rozhoduje SS-Hauptsturmführer a významná postava Gestapa Naujocks jít do kina. Díky SS-Führeru Müllerovi (Herwart Grosse) je dobře zpraven o událostech následujících hodin. Nikterak se neznepokojuje. Naproti tomu se značně znepokojuje bezejmenný vězeň v jistém koncentračním táboře, když pojídá svoji polévku. Je příliš dobrá. Tuší v ní své poslední jídlo. Poté je také podle rozkazu Birke převezen a 1. září poslouží jako mrtvý důkaz "polské provokace". 1. září 1939, 4:45. Polští vojáci (přílušníci SS v polských uniformách) zaútočí na vysílač Gleiwitz. Pro německou armádu povel k překročení polských hranic. Druhá světová válka může začít... Objektivní a ničím nezatížený snímek, který byl ihned po svém natočení obviněn z ohavného naturalismu a perversního formalismu, byl stažen z kin a uložen do tresoru. (Pohrobek)
(viac)Recenzie (17)
Až s dokumentárnou objektivností pojatý thriller o prvních dnech v Německé říši během vypuknutí 2. světové války disponuje ojedinělou kamerou i velmi dobře zvládnutou akcí. Tento film jsem už v minulosti jednou viděl, ale z nějakého důvodu jsem se tenkrát nemohl rozhodnout nad hodnocením a po čase si ho teď pustil znovu. Případ Gleiwitz je filmem schválně odtažitým, na povrchu studeným, bez podbízivosti k divákovi, bez rozehrání hlubších emocí, bez jediného humorného odlehčení, přesto do jisté míry působivým a s odporem upoutajícím pozornost detailně připravenými plány ze strany nacistů... Soudruhům z NDR tahle válečná dramata šla skutečně velmi dobře, stačí si vzpomenout i na Nahého mezi vlky či Jakuba lháře. Jenom mě překvapilo, nakolik je mezi ČSFD komunitou tento zásadní hraný snímek k historii 2. světové války zcela neznámý. [75%] ()
Kompletní učebnice kamerových technik, občas nadbytečných, ale budiž, působících. Do jaké míry však byla odtažitost a robotičnost expresivním záměrem? Cosi mě na tom filmu štvalo, možná Gerhard Klein neměl tento materiál příliš "v paži" a výsledek je hodně dokumentární. Možná to byl ubíjející půlhodinový referát, který jsem musel absolvovat před projekcí v Ponrepu, možná zbytečná bilance mrtvých v závěru filmu, anebo prostě jen fakt, že od doby co jsem toužil film vidět, kdy tu viselo jediné Pohrobkovo hodnocení s komentářem, uplynulo tolik času, že jsem od Případu v Gliwicích čekal až příliš velké terno, které mi nakonec nebylo dáno. Chtěl bych ten film ale vidět znovu. ()
Nic než holá skutečnost. Ani náznak humoru, odlehčení, sympatií či čehokoliv lidského. Chladné přípravy, chladně provedená akce. Podivuhodná práce s detaily - nacistické obličeje snímané zespoda, příslušníci SS střílející do Einsteinovy fotografie. Neuvěřitelně perfekcionalistické momenty - zálibné a pečlivé rozbíjení vázy. Žádná kladná postava - jen jedna zcela anonymní obět. Odvážná moderní vážná hudba - někdy až nesnesitelně disharmonická, ale geniálně fungující. Nacisté jako bezchybné stroje, ať při zavazování kravaty, podávání smrtící injekce nebo střelby do oběti v bezvědomí. ()
Film hodný pozornosti je prakticky neznámy, určite k tomu prispel aj pobyt vo východonemeckom trezore. Vtedajším mocipánom sa nepáčil chladný prístup k nemeckej vykonštruovanej provokácii voči Poľsku, aby ospravedlnili útok na krajinu, ktorý spustil II. svetovú vojnu. Ide totiž o východných Nemcov, a ako je známe, rozdelenie Nemecka sa udialo až po vojne... Film je popisne studený, dodnes znepokojujúci, vonkoncom nerieši emócie a nemá ani svojho hrdinu. ()
Nemůžu souhlasit s Pohrobkem, že by ve filmu nebyl ani náznak humoru. Absurdně působící dialog při čajovém dýchánku na terase i Naujocksova úzkostlivá snaha nerozbít majetek říšského rozhlasu přeci jen vyvolají trochu hysterický smích. Film jinak působí velmi chladně, všechno, co Naujocks dělá, se dá chápat jako vysoce stylizovaný rituál oběti za úspěšnou válku. Tvůrci se vůbec nezabývají morálkou, vinou, historickými okolnostmi, "jen" zobrazují. Činí tak ale velice nekonvenční metodou, a za působivost filmu může především kamera Jana Čuříka. Hudba, moderní, pracující ovšem s náznaky známých melodií, a to nejenom německé hymny, vyvolává svými disharmoniemi velmi nepříjemné pocity. Výsledkem je film, pohybující se na samé hraně experimentu, který ovšem není příliš divácký a vyžaduje jisté naladění. ()
Galéria (15)
Fotka © Deutsche Film (DEFA)
Reklama