Jak Golem na svět přišel

Jak Golem na svět přišel je méně známý snímek, než jeho vrstevník Kabinet doktora Caligariho, ale je velmi kvalitní a možná se mi líbil i o něco víc. Z hororu tu sice moc nenajdeme, ale i bez toho se můžeme dočkat působivé a místy trochu děsivé podívané. Golem je správný příklad německého expresionismu dvacátých let minulého století a dozajista by stál za povšimnutí. (20.10.2011)

Poslední Wegenerův výstup v roli staropražského monstra, tentokrát v upravené verzi původní židovské legendy. Film, který se stal základním kamenem většiny filmů o lidských výtvorech, jenž se vymkly kontrole a postavily se proti člověku, přímým předobrazem filmového Frankensteina a dalších netvorů, kteří jsou lidštější než lidé, a také filmem, jehož technické postupy, práce se světlem, kulisy i herecké pojetí inspirovaly řadu pozdějších tvůrců a herců. Pro fandy, které zajímá historie žánru absolutní povinnost, s několika i dnes velmi působivými scénami a podmanivě temnou atmosférou zajímavě zabarvenou přehnanými hereckými gesty typickými pro němý film i dobovým okouzlením ze stále ještě nového média. (29.04.2011)

Tento snímek nese pravděpodobně 1. příčku v mém osobním žebříčku nejnudnějších a nejzdlouhavějších filmů. Až na lepší začátek a celkem dobrý konec, mám neuvěřitelnou mlhu. Snad, že dialogy jsou pro mě skoro to nejdůležitější a pokud má 1 a půl hodinový film kolem 35 vět přímé řeči, nedokážu plně akceptovat a pochopit děj a stávám se stále méně a méně pozorným. Čili v souvislosti s tím, že jde o němý film, ve kterém se z velké části příběh odvíjí gesty a obrazově, mnoho věcí mi pak uniklo a nedokázal jsem tak ocenit, alespoň tedy podle zdejšího hodnocení, nepochybnou kvalitu počinu. (14.04.2006)

Snímek Jak Golem na svět přišel (opět) z roku 1920 byl sice prvním expresionistickým, ale již třetím golemovským projektem významného herce i režiséra Paula Wegenera, v němž nechal postavit Prahu z židovských legend a ztělesnil monstrum z nočních můr. ___ Snímek Jak Golem na svět přišel hraje v dějinách kinematografie hned dvě významné role. První z nich představuje jeho pojetí expresionistické poetiky, kterým tvoří svého druhu alternativu k tomu malířskému a divadelnímu, jež známe z Kabinetu doktora Caligariho nebo Od jitra do půlnoci. Efekt zploštělého či pouze naznačeného prostoru totiž nahradil vytvořením prostoru coby labyrintu s bohatou texturou reprezentovaných (hliněných) povrchů. ___ V souladu s Jeanem Mitrym lze hovořit o grafickém expresionismu v prvním případě a plastickém expresionismu v druhém. Důraz se z okázale nerealistické stylizace přesunul na takovou, jež spíše rozrušuje zkušenost s realistickým. Pražské židovské ghetto má přitom fascinující podobu pokrouceného bludiště roztodivných úhlů, jež stojí v kontrastu k reprezentaci rudolfinského dvora – a to nejen tím, jak je vystavěno, ale i režií herců inscenovaných v těchto prostředích. ___ Hravost přitom nelítostně narušují vstupy náhlých naturalistických výjevů, jako je člověk shozený z věže, žena tažená za vlasy ulicemi a bezvládná těla u cest. Pozoruhodné je i to, jak málo film usiluje o komplexnější motivování postav, spíše nesympatických a jen v základních emocích načrtnutých. Do popředí tak lépe vystupuje soustavně budovaná postava hliněného Golema, o němž se dlouho mluví, nejopulentnější scénou je cesta k jeho oživení, a nakonec dlouze sledujeme, jak se vzpírá kontrole a stává se… kým vlastně? ___ A zde koření ona druhá linie kinematografických dějin, jíž je film významnou součástí. Právě Wegenerovou (třetí) interpretací Golema se totiž nechali otevřeně ovlivnit tvůrci hollywoodského Frankensteina (1931), a to ve vizualitě, vedení příběhu a hlavně v uchopení nelidského, a přece tak lidského monstra. Ano, Jak Golem na svět přišel dnes působí „všedněji“ než Caligari, leč není o nic méně zvláštní – jen se stal nedílnější a významnější součástí naší zkušenosti s (žánrovou) kinematografií. [Připraveno pro LFŠ 2021] (29.08.2021)

Celkem nechápu, jak může Golema někdo srovnávat s Kabinetem doktora Caligariho. Jde o jiný děj, jiný tvůrce a všechno. Maximálně jsou oba datováni v roce 1920. The Golem je velmi dobré dílko. Samozřejmě nebýt Paula Wegenera, který v roli Golema naprosto exceloval, tak by šel pocit malinko dolů, ale ne moc. Děj je víceméně jen to, jak Golem na svět přišel. Ostatní průběh je již taková "nadstavba". Celkově to ale k sobě moc dobře ladí, interiéry a exteriéry jsem byl až uchvácen. Scéna s Astarothem byla skvělá! Hudební podklad je samozřejmě v režii klasiky, trochu hůře komponované než třeba v Nosferatu (1922), ale přesto si držící svých kvalit. Díky mírnému až většímu přehrávání, což v němých filmech působí (narozdíl od současné produkce) naprosto skvěle, nepotřebuje Golem skoro text, jelikož díky hercům člověk moc dobře chápe, o co ve scéně jde. Ale i tak dovysvětlující dialogy jsem přivítal a překlad textu v knihách je vcelku samozřejmí. Sice jsem od Golema čekal trochu více akčnosti, demoličnosti, ale překvapil mě zase v jiných aspektech. Milovníkům němých a hororových snímků jen doporučuji. (23.04.2013)