Klíč

"Sovětský raketoplán Sojuz ztroskotal. V jeho dřevěných troskách nalezli ze sedmi členů posádky smrt čtyři. Přežili pouze palubní topič, truhlář a nástěnkář..."   Komunistické Potěmkinovy vesnice, jejichž papundeklovou realitu jsme čtyřicet let nebyli schopni prohlédnout, ale dnes bychom rozhodně už žádnému Potěmkinovi neuvěřili. To vůbec...  Klíč je normalizační, a tady se nebojím říct kokotina, která zasévá rudé semínko do srdcí šedesátými lety narušeného národa: Milujeme Lenina a komunisté jsou andělé jeho. Na Západ od nás je to jen samý zrádce, arogant a zbabělec.  Tolik k poselství filmu, co do příběhu je to pak téměř nekoukatelné, anžto to vlastně nemá žádný pořádný scénář. Působivou je jen scéna s gilotinou, ale i tu formálně pohřbí závěrečná nesmyslná opakovačka, která měla její naléhavost zřejmě zvýšit. Inu nepovedlo se.  Do odpadu nehážu jen za poněkud symbolicky popletený závěr s padajícími stromy a stojícím křížem. Soudruzi, to máte naopak... (17.10.2022)

Další zkurveně komunistická agitka s bolševickou plechovou hubou v hlavní roli (oni se snad jezdili pářit přímo do Kremlu, jinak nevím, kde tyhle typy, kterejm komunismus koukal z vočí, pořád brali). Hlavní poselství: Atentát na Heydricha byl špatně, áno, poněvadž jsme to nevymysleli my, předposraný komunisti. To ste si vymysleli vy tam v Londýně a nás ste se neptali, a nás pak kvůli tomu, chudinky, všechny pozavírali a pozabíjeli. Jedinej správnej vlastenec je totiž ten, co jezdí do Moskvy, vy trotlové. No HNUS, co se tady v tý zemi neustále střídá za ksindl - nacisti, komunisti, eurosocialisti... Bych blil. (17.01.2013)

,,Co nám to tam v tom Londýně zase vyvedli, oni si udělají atentát a nikomu o tom neřeknou...'' Jedna z úvodních vět by tématu neznalého diváka měla upozornit, že tady něco zavání srpem a kladivem ... A taky že ano. Snímek je hodně tendeční, komunisté jsou odbojáři kovaní z ocele, ti chycení nepromluví a na smrt jsou s písní na rtu : Poslední bitva vzplála... Je to škoda, řada komunistů se chovala v odboji opravdu nesmírně statečně, bohužel doba vzniku filmu mu vtiskla hodně propagandistický ráz a dnes činy některých z těchto obětí znehodnocuje. ,,Kladně'' hodnotím záběry z vykachlíkované pankrácké sekyrárny (ta byla zřízena ale až v roce 1943- tedy až rok po atentátu), těch mnoho v našich válečných snímcích nenajdeme. Z rychlosti od zamítnutí milosti po úkon sám jde člověku mráz po zádech a i z vědomí kolik našich lidí zde bylo za okupace gilotinou setnuto... Je neuvěřitelné, že i pro potřeby nacistů masově popravovat se nejlépe osvědčil tento přes dvěstě let starý popravčí nástroj (nebereme-li v úvahu její nedokonalé předchůdce). Využívána byla nejen u nás, ale i ve věznicích Třetí říše v Německu. * * (23.04.2012)

Jak už letopočet vzniku napovídá, jde do značné míry o normalizační agitku, v jejímž rámci si můžeme poslechnout i přednášku o V.I.Leninovi. Tvůrci filmu v úvodních titulcích předesílají, že se nechtějí přísně držet historie - to se jim v mnoha ohledech povedlo. O autorskou licenci jde např. u poprav gilotinou bezprostředně po atentátu na Heidricha - sekera byla na Pankráci instalována až v roce 1943. Nicméně genius loci onoho hrozného místa, které jsem měl to pochybné štěstí před lety navštívit, se tvůrcům snímku podařilo zachytit velmi zdařile. Za zmínku stojí i vtipná scénka z německého bordelu. (07.07.2007)

První normalizační film. Představoval jsem si u něj, jaké to asi bylo, jít na tuhle nádheru v nastupujících sedmdesátkách do kina. Diváci si při tom, pochopitelně nepříliš vědomě, dali i svého prvního Tomana, ústředního muže (dramaturga) československého filmu. Místo rozjuchaných, budovatelských, subverzních, vývozních a novovlnných filmů se svou diváckou zkušeností dostali absolutní stranickou šeď, na které se podepsala absence tvůrčího prostředí (nahrazeného prostředím schvalovacím/úřednickým), známých (ikonických) herců a řemeslného nadstandardu. Což o to, straník Vladimír Čech měl ve své kariéře i světlejší formální chvilky (Expres z Norrimberka, 105 % alibi), nicméně zde, s uvědoměním že vše dělá pod drobnohledem Moskvy, víceméně režijně nefantazíroval. Protože co kdyby. Uvědomíte si to po úvodním dramatu přesně ve chvíli, kdy se stará babka rozpláče dojetím v pracovně Vladimira Iljiče a celý Klíč tak jednou provždy udělá twist někam jinam, než byste po úvodní štáře namlsaně čekali. Pak už se to veze na formálních a notně otupujících tezovitostech, jako je poprava gilotinou za zvuků klavírů (pozor, hraje nacista!). Aby to pochopil i poslední náměstek je třeba tuhle scénu zopakovat. Pro jistotu pětkrát za sebou. Po největší akci v dějinách pražských zámků už jako divák jen rezignovaně čekáte na to, až malátný Vicena přestane předstírat, že hraje a konečně exne. Z umrtvující šedi pak už jenom se slzou v oku zavzpomínáte na vnitřní půtky mezi jednotlivými liniemi odboje a zapamatujte si, že kdybyste chtěli tuto organizaci někdy infiltrovat, nejlépe se to dělá v kadeřnictví s heslem „potřebuji ostříhat na ježka“. Tenhle film je otvírák k prázdnu. I s tím závěrečným křížem se kterým bylo při schvalování dost problémů. (05.12.2013)